different reality

Duhová náplast

Nedávno jsem si posteskla, jak mi chybí ta queer část mého já, tak jsem se rozhodla s tím něco udělat. Koupila jsem si pořádný kelímek na pití, abych měla lepší kontrolu nad tím, kolik tekutin do sebe dostanu. A jak mě nabádá nápis na něm, piju jako duha. Kromě toho jsem ještě investovala do trička s duhovým lemem na rukávech. Nevím, kdy budu moct zase vůbec někdy vyrazit na nějaký výlet, ale až to půjde, bude mi tričko ladit s šátkem, ve kterém bude spokojeně brumlat moje rainbow baby. Howgh. 

Gardens

Půlhodinové životy aneb prolaktinové zápisky no. 6

Jedna věc je při péči o nemluvně hrozně zvláštní. Čas. On plyne nějak jinak. Den rozdělený do půlhodinových segmentů se zdá nekonečně dlouhý, ale opak je pravdou. Než se naděju, už není osm, ale půl desáté. Jako kdyby někdo stříhal ten podivný metr nárazově. A smál se u toho.
Hodně si užívám okamžiky, kdy můžu ven, jako pyšná maminka vedle muže, který tlačí kočárek. Asi to zní pitomě, ale když vidím toho skřítka, jak je zapadlý pod hromadou peřinek, jsem strašně pyšná. Že je tady. A že je to moje práce. Že jsem ho stvořila a porodila a udržuju při životě. Nechci mít syndrom "jsem matka, kdo je víc", ale řekněme, že ho teď začínám chápat. Protože když se dívám na svého syna, vidím, že existují zázraky.
Dnešní půlhodinová pauza se protáhla natolik, že jsem zase mohla nahodit počítač. Další pauzu budu mít možná za týden. Ale pořád si to docela užívám.

teatime

Povinnosti, samé povinnosti

Kovový hrot hbitě škrábal papír a zanechával za sebou černou inkoustovou stopu povinností. Seznam čítal nekonečné množství položek, jež bylo nutno splnit v nemožně krátkém čase. Svíčka na svícnu prskla a donutila Mr. Strongholda odlepit oči od papíru. Krátkozrace zamžoural na stoh papírů, které ještě ležely nezpracované po jeho levici. Ne, to prostě musí počkat zase na pondělí, nařídil sám sobě a spěšně dopsal poslední poznámku na dokument před sebou.
Ještě, že přijal za asistenta někoho tak schopného, jako Anthony Evans, protože jinak by se zákonitě musel zbláznit. I tak měl výčitky, že mladého kolegu přetěžuje, ačkoliv ten vykonával všechny zadané úkoly s náležitou svědomitostí a bez náznaku stížností. Poslední prohlídka stolu a rychle pryč. Pracovna už mu způsobovala úzkosti. 

Collapse )
otter style

Čas nějak letí, když se vleče aneb prolaktinové zápisky no. 5

Zítra bude Ledňáček na světě tři týdny. Nechápu. Mám pocit, že jsem si to malé opičátko donesla domů před chvílí. Zároveň je hrozně těžké se nějak lépe orientovat v čase a prostoru, protože všechny dny jsou stejné, šestkrát za den přebalit, nakrmit, uondat, chvíli si zkoušet hrát, když nechce zabrat, utišovat hysterické záchvaty, uložit do postýlky, usnout, třikrát za noc nakrmit a ráno se probudit s pocitem, že se musím jít honem rychle podívat, jestli je to pravda.
A je. Po tom všem trápení a proklínání všehomíra je to prostě pravda. V postýlce spinká dítě, co je moje a Natovo, naše spojená DNA. Pokaždé jsem z toho dost dojatá, když mi to dojde.
(A pokaždé vyhrožuju mláděti svržením z hory Taygetos, když křičí víc než hodinu v kuse.)

Chtěla jsem původně napsat něco trochu smysluplnějšího, ale mám pocit, že kromě té nejzásadnější věci se v mém životě nic zásadního neděje. Kromě toho, že jsem napsala nástřel první kapitoly nové originální povídky. Asi bude dost dlouhá.

pencil

Náročný den, blahoslavená čokoláda a špalek aneb prolaktinové zápisky no. 4

Sobota byla náročná. Ledňáček oslavil svůj první týden doma mohutnou plačuládou, která víceméně začala v devět ráno a s přestávkami trvala do osmi večer. Chumlání, brumlání, mazlení, krmení, vysvětlování a maminčin pláč nezabíraly, táta dělal, co mohl, abych mohla aspoň chvíli odpočívat a hodinu a půl choval vyloženě nenaložené novorozeně. Po večerním krmení najednou klid, miničlověk se uklidnil po tichém broukání a vytuhnul. V tu chvíli jsem šňupla půl tabulky čokolády, honem si dala sprchu a čekala, co bude. A ono nic. Ledňáček spokojeně chrněl, ani odhrabávání sněhu ho netankovalo a za celou noc se probudil a baštil jenom dvakrát.
Jsem ráda za jednu věc — že tenhle záchvat přišel ve dne. Přes den mám sílu vymýšlet, co by se dalo dělat, nějak to dítě uklidňovat, aniž by se mi zavíraly oči.
Zvláštní je, jak příroda zařídila to, že matka prostě musí. Musí přežít a musí zabezpečit potomka děj se co děj. Výsledek je, že po šesti hodinách nočního spánku jsem kromě Ledňáčka zajistila pračku, myčku, kuře a vývar, dokonce ani na sebe jsem nezapomněla. Na druhou stranu nebohý tatínek se sníženým prahem citlivosti na hluk vypadá jako něco, co lehce ožvýkal a vyplivl lešij, poslala jsem to raději znovu spát, protože dva nenaložence nezvládne ani hypermáma. 

Myslela jsem, že režim je něco, co bude těžké držet, ale dokud nebude muset Nate chodit prezenčně do práce, nebudu s tím mít problém. Pak asi bude muset nastoupit ta vesnice, nebo jak.

  • Current Music
    snowboarding
nyan Tardis

O tom, kdo mi chybí aneb prolaktinové zápisky no. 3

V úterní podvečer přišel při velkém hormonálním návalu další plačtivý záchvat, během kterého jsem, stulená u manžela v náručí, postupně spřádala podivná vlákna toho, co je vlastně pořád tak trochu špatně a proč. Ačkoliv jsem se pořád omlouvala, že je to hrozná hloupost, nakonec jsem byla donucena to vyklopit nahlas, protože pokud je to pro mě důležité, tak je to prostě důležité, i kdyby to znamenalo cokoliv. (Tohle dám někdy někam na rozbor souvětí!)
V čem tedy tkví pointy mých pointilismů... chybí mi Solast. Netuším, jestli přímo on, nebo to, co pro mě znamenala jeho společnost. Žít nový konformně heterosexuální život přináší sice mnohé výhody a většina mých milovaných lidičků je se mnou pořád, ale ta queerová část mého já si sem tam pípne a zjistí, že není. Není kdo by sdílel určité typy radostí. Není, kdo by vyrazil do Qcafé okukovat hezký zadky. Nemám mužskou společnost na Mezipatra. Je to takové... no pouze polovičatě duhové. Je to asi pitomé, ale i když vím, že můžu tohle všechno provádět s nějakou podobně naladěnou kamarádkou (které taky tak nějak pomalu ale jistě odpadly, můžu si za to nejspíš sám...), není to totéž.
Těšila jsem se, že Ledňáček bude vyrůstat obklopený co nejširším spektrem tetiček a strýčků, aby vždycky viděl, jak moc v pohodě a normální jsou všichni lidi, co nejsou kreténi. A vím, že i když jsem za čtyři roky všechny tak nějak poztrácela, není vůbec nemožné, že za další tři roky zase nějaké další lidi posbírám. Zároveň si ale uvědomuju, jak moc se svět matky s batoletem liší od světa holky z Mezipater.
Myslela jsem, že se s dítětem ničeho nevzdávám, že nemám žádný rys osobnosti, který by po těch letech úporných přání a tužeb tratil, ale asi jsem narazila na něco, co jsem tak dlouho nechávala být, až to v hormonálním návalu explodovalo ven.
Sypat tohle všechno do Natova probrečeného ramena bylo zvláštním způsobem osvobozující. Otázka zní, má cenu snažit se obnovovat staré a zaprášené kontakty, když se zatím žádná investice nevrátila zpět? Chybí mi člověk nebo prostě koncept? A mohl by mi někdo poradit?

teatime

Ne tak docela tiché místo

Mr. Stronghold našlapoval přesně tak tiše, jak mu obuv i dřevěná podlaha dovolovaly, jeho choť dokonce došla k závěru, že chvílemi levitoval, jenom aby to zatracené dřevo nevrzalo. Těžko mu vysvětlovat, že pokud dítě usne, vrzání ho neprobudí. Při pohledu na ten nebohý malý uzlíček, který, momentálně díkybohům konečně!, sladce spinkal v kolébce, se instinktivně ztišil celý jejich svět.
"Máme tu další," zašeptal Nathan a podal očividně vyčerpané manželce úhledně složený balíček dopisů. Jejich domov byl zavalen stovkami a stovkami blahopřání. Všichni sice respektovali jejich nutnou izolaci, ale radost stejně musela nějak proniknout od všech přátel až k nim.
"Tohle je od všech učitelek z tvého ústavu," konstatoval, "a Mr. Evans posílá zdravici navíc."
Alice se natáhla po obálce zapečetěné tmavomodrým voskem, ostatní bezmyšlenkovitě odložila na noční stolek. Jejich obsah nebylo nutno číst, časem se jenom bude slušet poděkovat. Zato lístek od pana Evanse vždy znamenal něco originálního. Vosk praskl, podle Nathanova výrazu příliš hlasitě, rozkládaný papír šustil. Přelétla očima úsporný počet řádků a ústa se samovolně roztáhla do pobaveného úsměvu. "Ale jistě," řekla spíš pro sebe než pro kohokoliv dalšího.
"Něco zajímavého?"
Odpovědi* už se nedočkal, tichou atmosféru prořízl nářek hladového nemluvněte.
Tak třeba příště.



*Nejdražší přítelkyně,
vstupujete do nové etapy svého života, během které zjistíte, kolik věcí zvládnete udělat jednou rukou. Levou.
S láskou Anthony


Freddie

Hudba a její vliv aneb prolaktinové zápisky no. 2

Když čtyři nekonečné noci čumíte do stropu a čekáte, až vedle sebe konečně budete mít dítě, je nejlepší pomocník hudba. Než jsem odjela do nemocnice, nahrál mi Nate na telefon spoustu mých oblíbených alb, ale já jsem se víceméně zasekla na jednom jediném. Už jsem ho doma slyšela, přišlo mi hudebně hodně zajímavé a plné pěkných písniček, ale tak osobně na mě nepůsobilo, nějak mi nešlo se ztotožnit s žádným textem.
Ale když je noc a vy nemůžete žít příběh svého života, najednou to všechno začalo dávat smysl.
Album od Miky se jmenuje My name is Michael Holbrook a teprve noční poslechy mě přiměly hledat detaily. Miku miluju, ale poslední dobou jsem nějak fanynkovsky nestalkovala, což se ukázalo býti velkou chybou. Od loňského roku se můj favoritní člověk stal ještě víc favoritním v mnoha ohledech. Hudba zpřítomňuje mnoho starých zážitků a ten pocit vyrovnávání s vlastní osobností, který mi ještě loni unikal, najednou proudí z každého verše.
Jedna z nejzajímavějších balad je duet dvou mužských hlasů, které po patnácti letech vztahu nějak reflektují, jak ten milostný vztah vůbec začal. Proč to celé vlastně píšu... Právě tahle písnička ve mně po letech stagnace vyvolala chuť něco tvořit a psát. Jako bych po těch letech, kdy jsem naplno žila svůj lisabonský příběh dospěla do okamžiku, kdy zase musí něco ven. Samozřejmě, že s novorozencem je čas nula nula nic, nicméně ani to nebude trvat věčně. 

Collapse )
  • Current Music
    Deep Purple
  • Tags
innocence

Můj soukromý vesmír aneb Prolaktinové zápisky no. 1

Long version short — Bůh mi požehnal báječným mužem a synem.

Pro ty, kteří by čistě náhodou byli zvědaví na trochu delší příběh, následuje hodně odstavců náhodně poslepovaných myšlenek a zážitků, kteréžto se staly od 22. ledna. 

O tom, že naše vymodlené miminko se rozhodlo, že na poslední chvíli nastanou potíže, jsem se zmiňovala, nicméně jak se mi blížil termín porodu a každá kontrola končila slovy: "Tak přijďte zase za týden.", nějak jsem uvykla myšlence, že se nakonec nic neděje. O to větší šok nastal, když přišlo: "No tak si sbalte tašku a v pátek jdete na vyvolávání." 

Collapse )
traveling

Letní vzpomínky

Odkládala jsem to, co to šlo, ale už je dokonce i umyté nádobí. Jinými slovy upravila jsem fotky, které jsem nafotila v létě. Normálně by mi nepřišly tak hloupé, ale vystavena tomu, co fotí Nate, jsem posledních pár let trochu fotonácek. :-) Nicméně jsou a roztříděné. 

https://kleio.rajce.idnes.cz/Kvetiny_z_leta_2020/

https://kleio.rajce.idnes.cz/Jizni_Cechy_leto_2020/

https://kleio.rajce.idnes.cz/Vychodni_Cechy_leto_2020/