Moje matka po deseti letech od téhle krásné dovolené pořád s leskem v očích vzpomíná na adventní čas, který strávili na ostrově věčného jara. A ve své podstatě ani moc nevytáhli paty z města, jenom si tak chodili po okolí a jednou si udělali výlet do Funchalu a tropické zahrady. Viděla jsem fotky a ano, bylo to krásné, ale proč jí to do teď svírá srdce, jsem pochopila až nyní.
Seznam věcí, které mě fascinují na Madeiře je zatraceně dlouhý a moje myšlenky nemají vždycky tendenci se chovat vzorně a ukázněně, ale pokusím se je systematizovat.
Počasí Celý ostrov má něco kolem 55 kilometrů na délku a v nejširším místě odděluje obě pobřeží něco kolem 22 kilometrů. Terén se od pobřeží prudce zvedá k vrcholům hor, které mají přes 1800 metrů a jednotlivé obydlené zátoky jsou oddělené poměrně vysokými útesy. Z toho plyne několik fascinujících jevů. 1. V jednom okamžiku může být na tomhle ostrově až 22 různých typů počasí. Každá zátočina má vlastní mikroklima a totéž platí i o každých cca 100 metrech nadmořské výšky. Takže... je vám horko? Vyjeďte o půl kilometru výš a teplota klesne o deset stupňů. 2. To, že u vás prší, neznamená ani náhodou, že prší i ve vaší cílové destinaci. 3. Sever, jih, východ a západ má úplně jinou vegetaci a živočichy. 4. Klima je stabilní nejenom po celý rok, ale poslední sto tisíc let. V létě je tam sice tepleji. Ale jenom na pobřeží. A jenom jediný měsíc v roce tam téměř neprší — v červenci.
I ne, nejedná se o výlet za biomanželkou, jež si po nocích spřádá vlastní plátno ze lnu, ale o název hotelu, kam jsme dostali dvoudenní wellness poukaz. Počasí vyšlo tak famfárově, že se člověk na horách skoro až diví. Račte pohledět: https://nathanel.rajce.idnes.cz/Expedice_Lesana_2019
Posledních pár měsíců na sobě pozoruji jeden ne úplně pěkný jev. Střídá se u mě období naděje a období rezignované letargie. V zásadě nevím, co je lepší. Když jsme se přihlásili na kliniku asistované reprodukce, spadlo ze mě strašně moc těžkostí, protože to najednou nebyl všechno už jenom můj problém, ale svěřila jsem se do rukou odborníků. To bylo v koncem března. A od té doby čekám. Nejprve na vyšetření. Vše ok — naděje. Pak první pokus, který se odložil kvůli rostoucí cystě — deprese. Cysta zmizela — naděje. Stimulace nefunguje — deprese. Nová stimulace — naděje. Stimulace mi rozjebala hormonální hladiny a tělo ji odmítá — deprese. Moje tělo neprodukuje vajíčka — deprese a stres. I zkusila jsem odjet pryč. Zabralo to. Tři dny mimo, v lese a místy opravdu s tím kýženým bojem o přežití (nedělám si srandu!). Pohoda, uvolnění, zapomněla jsem na všechny svoje bolesti (až na ty děsně bolavý nohy). Tři dny bez kontaktu s civilizací dokázaly úžasnou věc, jak dobré to asi bude po těch 14 dnech. Jenomže (protože vždycky je nějaké) jakmile se vrátím domů, jakmile projedu internety, svoje kamarády, a chodím tím prázdným bytem, je to zpátky. Pocit prázdna a bezmoci. A strach, že se zhroutím. Kolem mě vzniká jeden nový život za druhým a nedá se to zastavit, neměla bych se srovnávat, ale nedá se ignorovat fakt, že mi pomalu odjíždí vlak. Doktoři jsou v pohodě, příští cyklus zkusíme jiný hormonální koktejl. Když to nezabere, zkusíme měsíc potom zase něco jiného. Ale jak dlouho tohle můžu vydržet? Cyklus za cyklem. Naděje, a pak už ne.
Aneb jak jsem se stala závislákem. K současnému dni mám ve hře investováno přes 220 hodin. Nechci ani přemýšlet, co dalšího by se mohlo za ten čas udělat, kdybych ho "neprošustrovala" hrou. Ale když... ona je v mnoha ohledech tak skvělá! Základní příběh, ve kterém se snažíte zachránit a znovu nalézt členy své rodiny, je velmi krásný (škoda, že mi polovina členů tak nějak umřela...), potom hledáte klíče k Atlantidě a vraždíte kyklópy, gorgony a mínotaury. A když už to vypadalo, že bude všem dnům konec, přišlo DLC a vaše krev se předávala další generaci. Momentálně vyšla první část DLC 2. Ocitla jsem se v podsvětí, setkala jsem se tam se svým hrdinným dědečkem Leonidem a Persefóné (that bitch!) mi dala úkol. Zabij dědečka a vrátím ti zpět jednoho milovaného člověka. To bylo pěkně nehezké. Dědečka za života nikdy nepoznáte, ale v Elyssejských polích máte docela šanci si s ním pěkně pokecat. Nakonec jsem to nedokázala, i když by mě zajímalo, jestli Persefona opravdu někoho vrátí. Musím dohledat. Nejčerstvější zážitek bylo setkání s Kerbíkem. Vůbec si nechtěl hrát s míčkem a DLC skončilo. Zatím. Takže další prázdně strávené hodiny v imaginárním světě, těšte se! :-)
Mrs. Stronghold se snažila působit přirozeně, příjemně a všeobecně dobře naladěně. V ústavu se vše připravovalo na závěrečné zkoušky a po chodbách běhalo plno nervózních děvčat, knihovna i dvůr byly doslova obsypány čtenářkami tlustých zaprášených knih. Jinými slovy tam každý měl vlastní problémy a nevšímal si falešných úsměvů, jež nasazovala nějaká profesorka. Nicméně zatímco studentky žily vlastním malým světem, zkušeným očím Mrs. Robinson neuniklo nic. Možná taky díky tomu, že poslední dobou trávila poměrně často odpolední čaje ve společnosti Mr. Evanse, a ten, ruku na srdce, rád jednal v zájmu své drahé přítelkyně Alice, si očividně občas pustil pusu na špacír. Alice se snažila rychle protáhnout kolem ženy, která se jí za posledních pár let stala druhou matkou. Ale neměla šanci. "Kampak, má milá, vždyť zvonek nám dává ještě dobrých dvacet minut svobody," usmála se na ni a nenápadně ji chytila za paži. "To je ideální čas na chvilku klidu a ticha." Bez ptaní a téměř bez odporu odtáhla svou o tolik mladší nadřízenou do malého zarostlého atria. "Myslím, že tamta lavička se na nás dvě velmi těší." Alice věděla, že bránit se zrovna Mrs. Robinson by bylo marné, ale stejně doufala, že hovor by se mohl ubírat trochu jiným směrem. "Nejste ve své kůži, má milá." Konstatování, nikoliv otázka. Povzdech místo odpovědi. "Mr. Evans mi cosi naznačoval," pokračovala Mrs. Robinson, "a já bych vám ráda řekla, ať nevěšíte ani hlavu, ani sebe. Ale," zvážněla na okamžik, "o tahle slova nestojíte, že?" Prosté zavrtění hlavou. "Myslela jsem si to. A už jsem vám říkala, že když přišli na svět Hans a Andrew, bylo mi požehnaných sedmatřicet roků? A viděla jste, jak krásní jsou oba moji chlapci, když jste byla přítomna Andrewově svatbě. Nikdo mě neokradl o jedinou minutu s nimi. Bůh vám vrátí, co jste ztratila." "Ztratila jsem mnoho, drahá kolegyně. A každá ztráta bolí o mnoho víc než ta předchozí," vzdychla Alice a hleděla na zelený trávník. "Alice... ztratila jste člověka, o němž jste byla přesvědčená, že je láska vašeho života. A dostala jste manžela. Přišla jste o přítele, který byl v tu chvíli nenahraditelný, a hle, Mr. Evans se nezdráhal vyplnit prázdné místo ve vašem srdci. I krásný Ottercat House, který jste považovala za domov, je nic ve srovnání s tím krásným domkem, který sdílíte s Mr. Strongholdem. Proč myslíte, že nedostanete zpět i to, co vám schází nejvíc?" Mr. Robinson mluvila rozumně, klidně a jasně. Až příliš jasně, rozčilovalo Alice, protože věděla, že má její starší přítelkyně pravdu. "Ale co dělat mezi tím? Bojím se, že moje milovaná akademie trpí mými neustálými odchody, příchody a tou trochou času a úsilí, které jsem schopná věnovat svému dílu." Nechtěla, aby to znělo jako kňourání, ale tón sebelítosti se stejně prodral na povrch. "Tahle akademie žije vlastním životem, má drahá. Nerada to slyšíte, ale... dala jste tomuto místo duši a podnítila jste tolik lidí k činnosti, že, nezlobte se za má slova, se obejde bez vás. Potřebujeme vás celou a víme, že se k nám vrátíte. Ale dělat si výčitky kvůli místu je od vás hloupé. A k té druhé věci, zlatíčko, co jiného byste měla dělat, než během toho čekání žít? Máte manžela, který rád objevuje. Máte výbornou hospodyni, jež nenechá váš domov na holičkách, když budete pryč. A všude tolik přátel, které je možné navštívit. Vezměte bryčku, vezměte kočár nebo třeba jenom zásobu dobrých bot. V Anglii, ve Skotsku nebo třeba za oceánem na vás čeká tolik krás. Nebuďte k nim slepá..." Starší žena přerušila své dobré rady a pohladila svou ředitelku po vlasech. Nechala ji tiše plakat na svém rameni a pak jí beze slov půjčila svou tvářenku a zrcátko. "Lepší," vzdychla Alice. "A děkuji. Vám i všem ostatním, kteří se mnou pořád mají trpělivost. A Mr. Evanse bude nejspíš můj drahý manžel v práci lépe zaměstnat. Pokud mají mladí asistenti tolik času na péči o nešťastné ředitelky dívčích ústavů, měli by častěji navštěvovat archiv. "Váš úsměv se mi líbí," pokyvovala Mrs. Robinson. "I mně," oklepala se Alice právě v okamžiku, kdy zazněl velký školní zvon. Odpolední výuka začala a obě profesorky se vydaly ke svým děvčatům. Alice cítila, že její hlava je o něco lehčí. Srdce ji pořád bolelo při představě, jak kolem ní brzy bude pobíhat "stádečko" potomků všech jejích přítelkyň, ale bolelo o něco méně. Čas byl sice trochu proti ní, ale zdaleka ho ještě neztratila tolik.
Ačkoliv se to zdá zvláštní, občas se moje skrytá timelordí identita prodere navenek natolik, že si uděláme malý časový výlet. Jenom o pár let zpět, o kousíček. O čtyři, o pět... o dvacet. V sobotu jsme s Nathem prožili neobvyklé setkání. Nahoře na vinici jsme poseděli s Kočičími rodiči, kteří mě (i jeho) chtěli vidět. Měla jsem trošku obavy, co od toho čekat, ale bylo to velmi milé, příjemné a všeobecně lidské. A o Lu nepadlo jediné slovo.
V neděli jsme udělali krátkou procházku na Vyšehrad. Když jsme se skutáleli dolů na nábřeží, postihla nás náhlá chuť na čaj. I zalezli jsme do Květinové čajovny. A vrátili jsme se do dob, kdy nám bylo dvacet a míň. Zastavil se tam totiž čas. A pořád tam dělají Vzpomínky na Afriku.
Po nějaké době zase do kina, tentokrát jsme se San zamířily do multisálu ve Slovanském době. Předně... proč já si pořád nepamatuju, že ve Slovaňáku mají mizerné promítačky? Nedoostřené a tmavé obrázky jsou prostě únavné a hrozně snižují zážitek. Inu, stejně zase nejdřív za rok, nejsem dost bohatá na takovýhle kina. :-)
Teď k filmu samotnému. Má dvě roviny, které musím ohodnotit úplně odděleně. První jsou samotná magická zvířata. Jsou úžasná, animace je zase o něco zdařilejší a citové vydírání diváků v podobě hrabákových miminek je účinné. Spolu s tím souvisí i herecké obsazení a výkony, které mě vyloženě pohlcují, Depp je odpudivě pitvorně děsivý v tom nejlepším slova smyslu, Law je zase takový něžně melancholický, Redmayne hraje toho retarda výborně, a dokonce i Katherine Watersone, která normálně jenom stojí a nešťastně čumí, je príma. Jinými slovy jsem se na to ráda dívala a potěcha pro oči to byla výborná.
Jsou filmy, které není možné posuzovat objektivně. Ne, pokud jsou o ikoně jako je Queen, ne pokud je udělaný po všech stránkách dobře a vkusně. Freddie je zobrazený jako člověk, žádná nedotknutelná ikona, ale zároveň bez zbytečného skandalizování, přítomen ani není žádný prvoplánový nahý zadek. Patnáct let skupiny je ukončeno v tom nejlepším — během dvacetiminutového vystoupení na Live Aid 85. Bylo to neskutečné pokoukání a je fakt, že takovýhle film by se dal natočit o kterékoliv postavě hudebního nebe, ale tohle jsou prostě Queeni. A ti jsou vždycky o trošku lepší. Patos se drží vždycky na straně dobrého vkusu, film nemá jediné hluché místo a Briana Maye hraje nejspíš jeho klon. Vůbec casting je naprosto precizní, i Rami Malek, který sice není úplně stejné muskulatury jako Freddie, ovládá dokonale každý jeho pohyb, gesto i úsměv. A Mike Meyers si zase střihne zajímavé cameo. Písničková jízda chytí hned na začátku a nutí vás se filmem doslova prozpívat až do konce. A pokud si lidé v sále netleskají u Radio Ga Ga, sedíte ve špatném sále. :-) Jako skalního fanouška a velkého znalce mě tam paradoxně rušila jediná věc — postava Freddieho lásky Mary. Vzhledem k tomu, že Mary je stále ještě dědičkou práv i hmotných statků, je tu zobrazená téměř jako světice, spasitelka a žena bez jediné chyby. Skoro jako by jediná její záporná vlastnost měla zarazit natáčení. Nicméně zase tak hrozné to s ní není a dá se ignorovat. Suma sumárum — musím to nutně vidět znovu. A pak nejspíš ještě jednou.
Venku je nádherně. Barvy, počasí, vzduch. Procházka byla dlouhá a poctivá, velmi zamilovaná a zakončená, kdo by to byl řekl, v cukrárně, kde jsme se spolu skoro opili dortem. Miluju podzim. A svého muže též. :-)
thoughtful
confused