different reality

Safírové pohledy aneb prolaktinové zápisky no. 7

Občas mám chvilky, kdy držím malého v náručí a najednou, aniž bych si přesně uvědomila proč, se rozpláču. Prostě z pocitu toho zpřítomnělého štěstí, které je tady se mnou.
Je naprosto neuvěřitelné, s jakým naprogramováním přijdou děti na svět. Čím méně jsou tím novorozeným zvířátkem, tím více jsou a touží být lidmi. Ledňáček nemá ještě ani tři měsíce, a přesto už dovede udržet pozornost déle, než průměrný středoškolák při výuce (a taky podstatně méně spí). Sleduje mě těma nádhernýma modrýma očima, které už jsou téměř pořád tady, už neutíká na onen svět.
Za tři měsíce se naučil smát. Nejvíc se culí na svého otce, to vyloženě dělá cukrbliky a kroutí se, tak jak to malé děti dělají.
Za tři měsíce už vykalibroval ručičky natolik, že uchopí předmět v přiměřené vzdálenosti, přendá si ho z jedné tlapičky do druhé a nebo s ním praští.
Za tři měsíce už pochopil, že se domlouváme hlavně zvuky a neustále se snaží hovořit. Zní to přitažené za vlasy a ještě to potrvá dlouho, než bude zformovat mluvící aparát na cokoliv jiného než "apppff", ale už tím svým appff umí modulovat tak, že napodobuje melodii slov.
Kromě toho, že se ještě neumí ukázkově zvedat hlavičku a hlavně prostě nepase ty blbý koně, je to naprostý pohodář. Hysterický pohodář (mandlový olej na nožičky nepačííí!).

Collapse )
buttons

Le povzdech nebo tak něco

Snažím se i přes dávky mlíka na mozku nějak držet kontakt se světem, zajímat se o nejnovější zprávy a prostě si udržovat přehled. Ale poslední dobou kromě nekonečných covidových informací narážím na naprosto neskrývanou mediální manipulaci.
Jako bychom tady všichni, trčící doma a závislí na televizi, rádiu a internetu, totálně zmagořili a stali se nesvéprávnými blbečky.
Hlava našeho státu je naprosto na hlavu, kariéra ministra zdravotnictví je jenom za rizikový příplatek, socani jsou kreténi a zvolili si toho vola zase do čela a největší mocipán potřebuje udat asi tak miliardu dávek Sputniku, který světe div se, není úplně ten stejný Sputnik, který nám ukazovali a dali k testování.
Když k tomu přičtu, že jsem příšerně obrečela smrt prince Philipa, říkám si, proč mám vlastně ještě potřebu se o ten svět okolo sebe zajímat, když to jediné důležité na mě kouká mourýma nevinnýma očima.
Vím, že svět není jenom to, co se děje ve zprávách. Ale děsí mě, že se za prkoniny do nekonečna omílané schovají hrozně vážné problémy, které lidé vlastně už tak z rezignace odmítají řešit.
Na druhou stranu slyšela jsem i dobré zprávy — do krajiny se vrátila voda a pár lidí už si uvědomuje, že by bylo záhodno ji v té krajině také udržet. 

fools

Prašina

Milé neexistující čtenářstvo, je to neuvěřitelné, ale přečetla jsem knihu. Vlastně hned celé tři knihy. A musím se o tu radost podělit alespoň s kybersvětem.
Prašina je nádherný kousek literatury pro děti, která mi tady už nějaký ten pátek hodně chyběla. Má totiž v sobě tu správnou míru foglaroviny, šedé uličky a dětské hrdiny, ale zároveň je moderní, čtivá a neskutečně amosférická.
Prašina je neexistující čtvrť, fiktivní pahorek mezi Karlovým náměstím, náměstím Míru a Václavským náměstím, kde z nějakého důvodu nefunguje elektřina a vlastně ani nic jiného z moderního světa. Hned z prvních stránek na vás dýchnou vlhké a drolící se domy, podivní šediví lidé a dobrodružství za každým rohem v točitých uličkách.
Co na tom oceňuju je fakt, že tenhle příběh nedělá z dětských čtenářů naivní blbečky, hlavní hrdinové jsou děti z masa a kostí, mají odvahu i strach, byť samozřejmě mají tak trochu sklony dostat se na nevhodná místa v nevhodném čase.
Místy až mrazí z toho, jak krutý je střet dětského světa s tím dospělým, který nutí hlavní hrdiny vzdávat se pomalu ale jistě kousků svého naivního prožívání.
Tři díly tvoří krásný dramatický oblouk a příběh se krásně uzavře, i když každá kniha funguje jako velmi dobrý solitér. Až mi skoro přijde škoda, že to celé skončilo jenom u tří knih, protože Prašina má prostě potenciál na víc. Třeba alespoň na nějaký spin-off.
A k tomu všemu má ještě úplně úžasné ilustrace.
Měla jsem s těmi knihami jenom jeden zásadní problém — četla jsem je večer a pak jsem se v noci trochu bála zlých snů.
Jestli na Prašinu narazíte a jste fanoušci foglarovek, rozhodně čapněte a přečtěte!

Collapse )
LEGO

Odyssey

Co dělá vydra na mateřské, když má opravdu volno? Cestuje po Řecku. Antickém. Momentálně je to jediná možnost, jak se podívat kamkoliv jinam než z okna. :-) Dítě mám v tu chvíli většinou v šátku na břiše a doufám, že ho moje bušící srdce a nadávky na ty prokletý Kultisty moc nerozrušuje. Nicméně jsem netušila, že se zrovna v tomhle období budu chtít vracet k hraní. A taky jsem netušila, jak hrozně úlevná činnost to vedle plínek, chování, zpívání, utěšování a vyplazování jazyka bude.
(A taky je Cassandra pořád hrozně sexy!)

innocence

Jak nám roste aneb už mám nejspíš méně prolaktinu

Máme za sebou další mezník. Dítě není novorozenec a já jsem přestala být šestinedělkou. Krásné na tom bylo, že můj milovaný muž pochopil, jak důležité jsou přechodové rituály, takže ačkoliv jsem nemohla se svíčkou v bílé plachetce obejít oltář, vymyslel pro mě malý soukromý přechodový rituál. Zní to možná hloupě, ale ohromně to pomáhá.
Doma už máme dítě ve velikosti, ve které se většina dnešních dětí rodí, ale za měsíc najedl víc než kilo, takže jsem na sebe náležitě pyšná. Možná je to těmi hovězími vývary, co pořád jím. Taky je přece jen vidět, že hormony jsou sice svině, ale jejich hladiny se po těch šesti týdnech normalizují a já už nejsem hysterický plačtivý mráček.
Kromě toho, že pořád nemám čas pořádně cokoliv dělat, natož číst, protože ten tvor má dokonalý radar a začne usedavě plakat, jakmile usednu s knihou, podařilo se mi  ve chvíli, kdy na mně Ledňáček visel jednou rukou držet Prašinu a přečíst dvě kapitoly.
Prašina je skvělá! Pořiďte si Prašinu! Rychlé šípy a Stínadla mají důstojného nástupce, má to úžasnou atmosféru, roztomilé dětské hrdiny a velmi dobře budované napětí. K tomu příjemný živý jazyk a nádherné obrázky. Jen mě mrzí, že je to takové strašidelné, protože si na to bude muset mrně počkat ještě tak... no osm let. 

internet

Nový design

Zdálo se mi divné, že se mi nenačítá úvodní obrázek nad textem, než mi došlo, že internetové úložiště je mrtvé. A protože nemám zdroj a už ani nevím, odkud ten obrázek pochází, muselo nevyhnutelně dojít ke kosmetické úpravě. Vybírala jsem a vybírala a nakonec mi přijde tenhle světluškový kus docela blízko a přesto neokoukaně příjemný. Ostatně, když už si za ty stránky platím, tak podle toho taky můžou vypadat, ne?
Mimochodem jsem kromě toho dneska zjistila, že zvládnu napsat drabble s kojencem na ruce, což mi udělalo radost. Snad ten duben nějak dobře zvládnu. Psaní zdar!


different reality

Duhová náplast

Nedávno jsem si posteskla, jak mi chybí ta queer část mého já, tak jsem se rozhodla s tím něco udělat. Koupila jsem si pořádný kelímek na pití, abych měla lepší kontrolu nad tím, kolik tekutin do sebe dostanu. A jak mě nabádá nápis na něm, piju jako duha. Kromě toho jsem ještě investovala do trička s duhovým lemem na rukávech. Nevím, kdy budu moct zase vůbec někdy vyrazit na nějaký výlet, ale až to půjde, bude mi tričko ladit s šátkem, ve kterém bude spokojeně brumlat moje rainbow baby. Howgh. 

Gardens

Půlhodinové životy aneb prolaktinové zápisky no. 6

Jedna věc je při péči o nemluvně hrozně zvláštní. Čas. On plyne nějak jinak. Den rozdělený do půlhodinových segmentů se zdá nekonečně dlouhý, ale opak je pravdou. Než se naděju, už není osm, ale půl desáté. Jako kdyby někdo stříhal ten podivný metr nárazově. A smál se u toho.
Hodně si užívám okamžiky, kdy můžu ven, jako pyšná maminka vedle muže, který tlačí kočárek. Asi to zní pitomě, ale když vidím toho skřítka, jak je zapadlý pod hromadou peřinek, jsem strašně pyšná. Že je tady. A že je to moje práce. Že jsem ho stvořila a porodila a udržuju při životě. Nechci mít syndrom "jsem matka, kdo je víc", ale řekněme, že ho teď začínám chápat. Protože když se dívám na svého syna, vidím, že existují zázraky.
Dnešní půlhodinová pauza se protáhla natolik, že jsem zase mohla nahodit počítač. Další pauzu budu mít možná za týden. Ale pořád si to docela užívám.

teatime

Povinnosti, samé povinnosti

Kovový hrot hbitě škrábal papír a zanechával za sebou černou inkoustovou stopu povinností. Seznam čítal nekonečné množství položek, jež bylo nutno splnit v nemožně krátkém čase. Svíčka na svícnu prskla a donutila Mr. Strongholda odlepit oči od papíru. Krátkozrace zamžoural na stoh papírů, které ještě ležely nezpracované po jeho levici. Ne, to prostě musí počkat zase na pondělí, nařídil sám sobě a spěšně dopsal poslední poznámku na dokument před sebou.
Ještě, že přijal za asistenta někoho tak schopného, jako Anthony Evans, protože jinak by se zákonitě musel zbláznit. I tak měl výčitky, že mladého kolegu přetěžuje, ačkoliv ten vykonával všechny zadané úkoly s náležitou svědomitostí a bez náznaku stížností. Poslední prohlídka stolu a rychle pryč. Pracovna už mu způsobovala úzkosti. 

Collapse )
otter style

Čas nějak letí, když se vleče aneb prolaktinové zápisky no. 5

Zítra bude Ledňáček na světě tři týdny. Nechápu. Mám pocit, že jsem si to malé opičátko donesla domů před chvílí. Zároveň je hrozně těžké se nějak lépe orientovat v čase a prostoru, protože všechny dny jsou stejné, šestkrát za den přebalit, nakrmit, uondat, chvíli si zkoušet hrát, když nechce zabrat, utišovat hysterické záchvaty, uložit do postýlky, usnout, třikrát za noc nakrmit a ráno se probudit s pocitem, že se musím jít honem rychle podívat, jestli je to pravda.
A je. Po tom všem trápení a proklínání všehomíra je to prostě pravda. V postýlce spinká dítě, co je moje a Natovo, naše spojená DNA. Pokaždé jsem z toho dost dojatá, když mi to dojde.
(A pokaždé vyhrožuju mláděti svržením z hory Taygetos, když křičí víc než hodinu v kuse.)

Chtěla jsem původně napsat něco trochu smysluplnějšího, ale mám pocit, že kromě té nejzásadnější věci se v mém životě nic zásadního neděje. Kromě toho, že jsem napsala nástřel první kapitoly nové originální povídky. Asi bude dost dlouhá.