LEGO

Bye bye, bricks

Doma jde do tuhého. Ačkoliv máme ještě tři měsíce, než k nám přibude pitomek, tak nějak se pomalu ale jistě zařizujeme. Včera jsme rozebrali naše legoměsto, set po setu odložili do krabic a zastrčili hodně vysoko do police, aby se nám po nich tak nestýskalo. Prostor začaly okamžitě okupovat vanička a peřinky, ale stejně je to takový divný.
Aspoň se můžu těšit, že to zase někdy postavíme. Třeba příště bude mít naše město důstojnější plochu k vystavování. 

White Wolf

Podivné časy

Nedělám si iluze o tom, že existuje někdo, komu tahle doba zjednodušila život. Všichni se tak nějak po svém pereme s tím, že jsme chtě nechtě tak nějak odloučeni od přátel, rodiny, zábavy...
Byla jsem přesvědčená, že se nějak poperu s tím, jak sedím doma, využívám jenom svých šest hodin povinných vycházek, ale pravda je, že se s tím pere jenom hodně těžko. Od doby, co jsou zavřené školy, je to trochu snazší, protože Nate je se mnou doma a já vím, že kdyby cokoliv, je tu a pomůže mi. Ale na druhou stranu pracuje a já mám takový blbý pocity, když dělám cokoliv hlasitějšího, protože ho to musí přece rušit. Takovou tu podivnou sestupnou mentální spirálu ostatně znáte asi všichni.
Myslela jsem, že budu číst. Ale nechce se mi. Prostě mě to nebaví a nedokážu se soustředit, dokonce ani na věci, které bych měla číst, protože péče o dítě a tak. Jenomže to jde hrozně těžko a unavuje mě to. Takže hraju hloupou hru nebo koukám na seriály, který jsem viděla asi stokrát, protože je to tak to jediné, co dokážu přijímat. Nejvíc mě uklidňuje vaření, dokonce jsem teď učinila i experimenty s pečením, a výsledek se dal jíst. Ale to taky nejde dělat pořád.
Chodila bych ven, ale počasí venku je, jaké je, a moc možností nenabízí.
Jsem doma, takový malý rostoucí brambor, a uvědomuju si, že mi vlastně tak trochu chybí moje máma. Já vím, že bych jí po dvaceti minutách asi zase prohodila oknem, ale chybí mi. Nějaký podvědomý instinkt asi.
Snad se nám podaří zorganizovat si na chvíli převoz k našim na hory, abych vypadla z nicnedělání tady a dělala nic zase někde jinde. Ale děsí mě, že je to asi na dlouhou dobu naposled, co se někam vydám.
Co tím chci říct? Vlastně nic, jenom vydávám své malé soukromé "ach jo". Protože i to, že jsem fakt hodně šťastná, klidná a spokojená, neznamená, že mi není divně jako každýmu. Snad zase bude líp.

Autumn

Milý deníčku...

V zásadě je hrozné, že jsem svoje virtuální projevy zabrzdila skoro na rok. Vlastně se toho událo hrozně moc a zároveň strašně málo.
Prožila jsem půl roku nepříjemných lékařských zákroků, které mě každou vteřinou srážely kamsi na pomyslné psychické dno. Ale ve výsledku měly výsledky, takže na ně prostě zapomenu a bude.
Na své pětatřicáté narozeniny jsem si poprvé zkusila těhotenský test, i když bylo strašně brzo. Ale Vesmír se asi rozhodl, že mi dá ten nejlepší narozeninový dárek. Od té doby jsem kolem všeho chodila hrozně po špičkách, protože šance byly vlastně pořád velmi malé. O měsíc později to vypadalo, že se s dárečkem zase rozloučím, ale 14 dní ležení zahnalo všechny obtíže, a od té doby potomče prospívá na výbornou. Zvládli jsme spolu maturity a budu se tvářit, že ty záchvaty nevolností, které mi vyvolávalo pokaždé, když žák říkal nějaké nesmysle, byly jenom náhoda. Zvládli jsme spolu krásné pohodově turistické léto v jižních Čechách a na jižní Moravě. A taky jsme se zvládli dostat do 6. měsíce, takže už máme velkou jistotu, že si to maličké opravdu doneseme domů v peřince.
Přála jsem si sice, aby rok 2020 byl i rok jeho narození, ale jen ať si do ledna pěkně dozraje. Ostatně, byl to rok podivných klaustrofobních nařízení, která určitě budou zapomenuta. Mnou rozhodně.

Ještě pořád jsem nezpracovala svoje fotky z léta. Já prostě ráda fotím, ale nerada upravuju. Ale mám soukromou výzvu — fotky dřív než dítě. Snad máme ještě času dost. :-)

fools

Jedno dekádové bilancování aneb jak to, že už sakra bude rok 2020

Díky inspiraci od certisko mi došlo, že mám za sebou další časovou desetiletku a že stejně jako soudruhů, ani ta moje neběžela přesně podle plánu. A přitom to byla jedna hodně důležitá dekáda mého života. 

Collapse )
Lisboa

Proč byste měli navštívit Madeiru dříve, než zemřete

Moje matka po deseti letech od téhle krásné dovolené pořád s leskem v očích vzpomíná na adventní čas, který strávili na ostrově věčného jara. A ve své podstatě ani moc nevytáhli paty z města, jenom si tak chodili po okolí a jednou si udělali výlet do Funchalu a tropické zahrady. Viděla jsem fotky a ano, bylo to krásné, ale proč jí to do teď svírá srdce, jsem pochopila až nyní. 

Seznam věcí, které mě fascinují na Madeiře je zatraceně dlouhý a moje myšlenky nemají vždycky tendenci se chovat vzorně a ukázněně, ale pokusím se je systematizovat. 

Počasí
Celý ostrov má něco kolem 55 kilometrů na délku a v nejširším místě odděluje obě pobřeží něco kolem 22 kilometrů. Terén se od pobřeží prudce zvedá k vrcholům hor, které mají přes 1800 metrů a jednotlivé obydlené zátoky jsou oddělené poměrně vysokými útesy. Z toho plyne několik fascinujících jevů. 1. V jednom okamžiku může být na tomhle ostrově až 22 různých typů počasí. Každá zátočina má vlastní mikroklima a totéž platí i o každých cca 100 metrech nadmořské výšky. Takže... je vám horko? Vyjeďte o půl kilometru výš a teplota klesne o deset stupňů.
2. To, že u vás prší, neznamená ani náhodou, že prší i ve vaší cílové destinaci. 3. Sever, jih, východ a západ má úplně jinou vegetaci a živočichy. 4. Klima je stabilní nejenom po celý rok, ale poslední sto tisíc let. V létě je tam sice tepleji. Ale jenom na pobřeží. A jenom jediný měsíc v roce tam téměř neprší — v červenci.

Collapse )
LEGO

Pomalu, ale jistě se skládám

Posledních pár měsíců na sobě pozoruji jeden ne úplně pěkný jev. Střídá se u mě období naděje a období rezignované letargie. V zásadě nevím, co je lepší. Když jsme se přihlásili na kliniku asistované reprodukce, spadlo ze mě strašně moc těžkostí, protože to najednou nebyl všechno už jenom můj problém, ale svěřila jsem se do rukou odborníků. To bylo v koncem března. A od té doby čekám. Nejprve na vyšetření. Vše ok — naděje. Pak první pokus, který se odložil kvůli rostoucí cystě — deprese. Cysta zmizela — naděje. Stimulace nefunguje — deprese. Nová stimulace — naděje. Stimulace mi rozjebala hormonální hladiny a tělo ji odmítá — deprese. Moje tělo neprodukuje vajíčka — deprese a stres.
I zkusila jsem odjet pryč. Zabralo to. Tři dny mimo, v lese a místy opravdu s tím kýženým  bojem o přežití (nedělám si srandu!). Pohoda, uvolnění, zapomněla jsem na všechny svoje bolesti (až na ty děsně bolavý nohy). Tři dny bez kontaktu s civilizací dokázaly úžasnou věc, jak dobré to asi bude po těch 14 dnech.
Jenomže (protože vždycky je nějaké) jakmile se vrátím domů, jakmile projedu internety, svoje kamarády, a chodím tím prázdným bytem, je to zpátky. Pocit prázdna a bezmoci. A strach, že se zhroutím. Kolem mě vzniká jeden nový život za druhým a nedá se to zastavit, neměla bych se srovnávat, ale nedá se ignorovat fakt, že mi pomalu odjíždí vlak. Doktoři jsou v pohodě, příští cyklus zkusíme jiný hormonální koktejl. Když to nezabere, zkusíme měsíc potom zase něco jiného. Ale jak dlouho tohle můžu vydržet? Cyklus za cyklem. Naděje, a pak už ne. 

internet

AC Odyssey

Aneb jak jsem se stala závislákem.
K současnému dni mám ve hře investováno přes 220 hodin. Nechci ani přemýšlet, co dalšího by se mohlo za ten čas udělat, kdybych ho "neprošustrovala" hrou. Ale když... ona je v mnoha ohledech tak skvělá!
Základní příběh, ve kterém se snažíte zachránit a znovu nalézt členy své rodiny, je velmi krásný (škoda, že mi polovina členů tak nějak umřela...), potom hledáte klíče k Atlantidě a vraždíte kyklópy, gorgony a mínotaury. A když už to vypadalo, že bude všem dnům konec, přišlo DLC a vaše krev se předávala další generaci. Momentálně vyšla první část DLC 2. Ocitla jsem se v podsvětí, setkala jsem se tam se svým hrdinným dědečkem Leonidem a Persefóné (that bitch!) mi dala úkol. Zabij dědečka a vrátím ti zpět jednoho milovaného člověka. To bylo pěkně nehezké. Dědečka za života nikdy nepoznáte, ale v Elyssejských polích máte docela šanci si s ním pěkně pokecat. Nakonec jsem to nedokázala, i když by mě zajímalo, jestli Persefona opravdu někoho vrátí. Musím dohledat.
Nejčerstvější zážitek bylo setkání s Kerbíkem. Vůbec si nechtěl hrát s míčkem a DLC skončilo. Zatím.
Takže další prázdně strávené hodiny v imaginárním světě, těšte se! :-)