Just believe...

Česká televize se asi tak po miliardě let rozhodla opustit bezpečné pole kriminálek a detektivek a pustila se do projektu, který je už svým námětem velmi odvážný. Zda je i úspěšný, to posuzovat nebudu, protože nejsem cílová skupina.
Cílovým divákem je totiž mládež 12-18, která má tak možnost zase jednou vidět autentické teens, což se nedělo od dob Snowboarďáků.
Webseriál TBH je k dispozici na iVysílání, protože, co si budem, děcka televize nebere už pěkně dlouho. Celková délka seriálu je cosi slabě přes dvě hodiny a epizody nepřesahují 17 minut, což se celkem obstojně rovná výdrži pozornosti průměrného středoškoláka.
Námět je skvělý. Jednoho dne přijde do školy maskovaný střelec s pistolí a životy všech se od té chvíle změní. Pětice hlavních hrdinů se vyrovnává s tím, že traumatický zážitek  je obrousil a odhalil tak věci, které do té doby ležely ukryté kdesi hluboko pod povrchem. Velkým tématem je šikana, a to nejen ta školní a kybernetická, ale vlastně i celková společenská tolerance násilí a hierarchizace.
Herecké výkony děcek z Brna jsou parádní, akorát je trochu poznat, kde jsou jejich věty scénář a kde je to spontánní reakce.
Můj divácký problém byla stopáž, špatně vedená dramaturgie, protože na ploše deseti minut se toho moc udělat nedá a děj tak chtě nechtě musí klouzat po povrchu povrchních puberťáků. Druhý problém představuje naprostá absence rozumných dospělých postav. Chápu, že ve světě teens jsou všichni 20+ trapné mrtvoly nad hrobem, ale pokud se zde jako zástupce dospělé populace objevuje pouze magor tělocvikář s heslem "Co se stane v šatně, zůstane v šatně." a psycholožka, která vystavuje šikanované a traumatizované děti terapii ve stylu: "Tak si tu sedneme do kolečka a každý postupně řekne tady Lukymu, co si o něm myslí.", skřípu zubama a štve mě to.
Je to tedy dobrý seriál? Myslím, že moc ne, ale dokáže chytit za srdce a vlastně jsem ráda, že existuje.
A ruku na srdce — obsahuje vzpomínku na Bowieho, společenskou úzkost bisexuála a ploužák na Miku, takže... c'mon! :-)

Moje každoroční mentální bilance nemůže chybět ani letos. Ačkoliv jsem myslela, že podivnější rok než ten loňský už nepřijde, samozřejmě Bůh se zasmál a udělal nám se životy zase takové pěkné čoromoro.
V lednu se nám narodilo dítě. Vzhledem k tomu, že mi hrozil předčasný porod už 20. prosince předešlého roku, je 24. leden vlastně docela výhra. Vydržel skoro do konce, Ledňáček jeden statečnej. Následující dva měsíce mám v šílené mlze tříhodinových intervalů a večerního poslouchání Queen. Ale zdá se mi to jako neskutečně dávno, protože to malé stvoření, které nevážilo ani dvě a půl kila, si vedle mě právě teď hraje, začíná mluvit a pokouší se chodit. A taky vykazuje naprosto jednoznačné rysy mojí paličaté a vzteklé povahy.
Na jaře nás potkalo ošklivé a zlé. Ráda bych na to zapomněla a modlím se, že Ledňáčkovi po tom nezůstanou pro jistotu žádné prazážitky, protože to, co se mu dělo, bylo velký špatný. Ale zvládli jsme společně i to. Nakonec jsem i dodatečně zvládla oslavit narozeniny, i když byly takové trošičku smutné.
Další měsíce jsou zase v mlze nekonečného chození po doktorech — fyzioterapie, rehabilitace, neurologie, pediatrie, ortopedie, fyzioterapie, rehabilitace, toxikologie... Vůbec nechápu, kam se to všechno ztratilo. A taky jsme ztratili Fufinku.
Na podzim už dítě začalo vykazovat známky pokroku a z bublajícího bahna se stalo malé dítě. A progres pokračuje, z čehož mám radost, protože ty zlé prognózy, které jsme dostali na první dobrou v nemocnici, se nenaplnily.
Kromě jiného jsme zase hodně chodili do zoo, což je momentálně asi jediná pořádná společná rodinná aktivita. Ledňáčkovi jsou zvířátka zatím silně ukradená, ale už ho baví místní rostliny, které se neustále snaží trhat a ochutnávat.

Hodně věcí mi chybí — cestování, kino, klid na čtení a lego. A moje trpělivost zdaleka není nekonečná, protože dětský hysterický řev ve mně probouzí... no hysterický řev. Nicméně vím, že to jednou skončí. A že mi to ještě bude chybět.

Jsem zvědavá, co mi přinese ten další, naprosto nečekaný rok. 

Došla jsem k závěru, že aby byla každá máma šťastná, potřebovala by denně dvě hodiny bez dítěte. Ne víc, ne míň. Za dvě hodiny už se dá hodně věcí užít, ale ještě to není tak dlouho, aby se začalo příšerně stýskat oběma stranám.
Dostala jsem k výročí večeři, obě babičky doma bavily Ledňáčka tak, že ani nepostřehl, že matka zmizela. Po těch dvou hodinách jsem byla najednou svěží, dobře naladěná, skvěle najedená a po dlouhé době jsem měla pocit, že mi to sluší, protože místo tepláků a fleků od mrkve mám na sobě šaty a sako (a flek od tiramissu, ale to nechme stranou), stihli jsme i krátkou ale romantickou procházku.
Mimochodem, jsem čtyři roky vdaná. Přijde mi to nějak málo na to, co máme s Natem za sebou. A přijde mi to nějak moc na to, že jsme se přece brali loni.

Příjemný advent všem duchům z internetu!

Chytili jsme lístek. Krásný zlatý lístek ginkga se snesl k zemi, usadil se na kočárku a následně byl uzmut Ledňáčkem jako žezlo. Držel si ho celou procházku a pak ještě v čajovně. Tam byl shledán méně zajímavým než pár vlněných ponožek, ale stejně. Lístek. Jen pro nás.
Vypadá to, že i naše miminko miluje podzim. 

Netflix natočil Annu ze Zeleného domu. Sice jsem viděla jenom jednu epizodu, ale je to nádherný. 

Edit: Po prvních 8 epizodách měním názor z nádherný na naprosto úžasný! <3

Chybí mi kontakt se světem mimo čtyři stěny a miminkové problémy. Na vysoké umění nemám čas ani kapacitu, nicméně návrat ke starým osvědčeným láskám se povedl.
Když Ledňáček klimbal na mém klíně, sjížděla jsem na Netflixu Teen Wolf a pořád to bylo skvělý. Sice mě stejně jako na první shlédnutí naštval odchod Crystal Reed a tím pádem i smrt její postavy, ale nakonec jsem to zvládla celé až do úplného konce a nelituji ničeho. Kromě toho, že nekriticky miluju Coreyho a Masona, vlkodlaci z Londýna a jejich stylový bejvák se staly největší topovkou celého seriálu.
Spolu s Nathanelem jsme si užili třetí řadu Sex Education, která byla... no řekněme polovičatá. První půlka série super, druhá polovina odjela někam na výlet do Francie, kde zůstal scénáristům mozek. Ale stejně chci čtvrtou sérii, protože Eric je největší zlatíčko.
Kromě toho čtu. Čtu lehce hloupoučkou queer young adult literaturu, která tak pěkně hřeje na srdci. Navíc se od ní docela dobře odbíhá, když vám začne pištět malý nenaloženec.
Mám za sebou Muffin a čaj, Koláčky a spiklenci od českého autora Theo Addaira. Líbilo se, fanfikce z toho čouhá trochu moc na můj vkus, ale oba hlavní hrdinové jsou naprosto k umuchlání. A k obalení čokoládou.
Pak přišel na řadu New York a Možná jsme to my, romantika o osudu, míjení, první lásce a nejlepších kamarádech. Doporučila bych ji, ovšem jenom její polovinu, protože ji psali dva autoři. A jeden z nich umí psát líp než ten druhý.
Nejnovější zářez je Červená, bílá a královsky modrá. U té jsem se hodně smála, protože je založená na love/hate vztahu s politickým šmrncem a královskou elegancí. Ostatně, jako někdo, kdo miluje Drasticaly redefining protocol, prostě neodolám vztahu britského prince a syna americké prezidentky. To prostě chcete!
Největší queer láskou je mi ovšem stále Simon. Simon vs. homo sapiens agenda, neboli Já, Simon je jediná ze všech, kterou si doma ráda nechám, přečtu si ji znovu a budu se u ní smát i brečet, protože je... téměř dokonalá. Žádná z knih se zatím nepřiblížila Aristotelovi a Dantemu, ale Simon je téměř stejně vysoko. 

Chlupy. Počůraný koberec. Zvuky. Pohyby v koutku zorného pole. Není to fér. Občas mi proběhne pod nohama a polechtá mě ocasem, jindy mi ťufne do nohy zpod gauče, včera zvracela v kuchyni. A přitom to není. Je v malé bílé krabičce, kam blbě napsali její jméno. Spolu s ní je tam její nejmilejší hračka.
Původně jsme ji chtěli pohřbít, ale... ona je to kočka domácí. Třeba by se jinde bála. Tak jsme si ji nechali doma. Občas na ni zapomenu. Většinou je po ní prázdno. A občas brečím jako želva, většinou kvůli hrozný pitomosti. Třeba když mi upadne na zem jídlo a mně dojde, že už ho nikdo neukradne.

Dnes nás opustil nejmenší člen naší domácnosti, naše milovaná kočička Black Sabbath, která si svým čicháním vysloužila jméno Fufu. Byla boží. Jedinečná, naprosto příšerně autistická a pitomá, neskutečně hodná a prostě dokonalá. Byla výjimečná až tak, že měla jednu z nejvzácnějších kočičích nemocí. Během měsíce šlo její zdraví k duhovému mostu tak rychle, že jsme se dneska rozhodli, že je na čase, aby se jí ulevilo.
I když už nás poslední tři dny od sebe odháněla, nejedla a nakonec ani nepila, nechala se na rozloučenou pohladit a říct si sbohem.
Když jsme šli domů, našli jsme v půl čtvrté naprosto náhodně nápis FUFU. A přesně v ten okamžik odešla do kočičího nebe, kde jsou krabice, měkká klubíčka a ptáčcti tlustí a pomalí.
Je mi hrozně smutno a v bytě je najednou odporně prázdno.
Tak se měj dobře, chlupáčku.

Experimentálně ověřeno: naše dítě vydrží bez kočárku v rychlíku Českých drah 60 minut. S kočárkem ve spěšném vlaku o 45 minut déle. Je to Božan.

Ledňáček měl prázdniny. Nevím sice od čeho, ale když má prázdniny Ledňáček, má trochu volno i Ledňáčkova maminka. Na jednoho kojence, zdá se, nejsou potřeba dva, ale minimálně tři osoby, aby si rodič 1 taky někdy odpočinul. V tichu a tmě orlického podhůří se mu dařilo natolik, že od doby návratu pozorujeme neuvěřitelný pohybový i mentální skok.
Sice je ještě pořád měsíc za tabulkou, ale míří vpřed a mně to dělá radost.
Počasí bylo vzorné, ani zima, ani vedro, Nate si užil pár výletů, a já dokonce i plavala. Nejvíc mě těší to, že na konci srpna si to pojedeme zopakovat.