Ačkoliv se to zdá zvláštní, občas se moje skrytá timelordí identita prodere navenek natolik, že si uděláme malý časový výlet. Jenom o pár let zpět, o kousíček. O čtyři, o pět... o dvacet.
V sobotu jsme s Nathem prožili neobvyklé setkání. Nahoře na vinici jsme poseděli s Kočičími rodiči, kteří mě (i jeho) chtěli vidět. Měla jsem trošku obavy, co od toho čekat, ale bylo to velmi milé, příjemné a všeobecně lidské. A o Lu nepadlo jediné slovo. 

V neděli jsme udělali krátkou procházku na Vyšehrad. Když jsme se skutáleli dolů na nábřeží, postihla nás náhlá chuť na čaj. I zalezli jsme do Květinové čajovny. A vrátili jsme se do dob, kdy nám bylo dvacet a míň. Zastavil se tam totiž čas. A pořád tam dělají Vzpomínky na Afriku.

Fotografická poetika zde: https://nathanel.rajce.idnes.cz/Podvinne_jaro_2019
a zde: https://nathanel.rajce.idnes.cz/Vysehrad_2019

Po nějaké době zase do kina, tentokrát jsme se San zamířily do multisálu ve Slovanském době. Předně... proč já si pořád nepamatuju, že ve Slovaňáku mají mizerné promítačky? Nedoostřené a tmavé obrázky jsou prostě únavné a hrozně snižují zážitek. Inu, stejně zase nejdřív za rok, nejsem dost bohatá na takovýhle kina. :-)

Teď k filmu samotnému. Má dvě roviny, které musím ohodnotit úplně odděleně. První jsou samotná magická zvířata. Jsou úžasná, animace je zase o něco zdařilejší a citové vydírání diváků v podobě hrabákových miminek je účinné. Spolu s tím souvisí i herecké obsazení a výkony, které mě vyloženě pohlcují, Depp je odpudivě pitvorně děsivý v tom nejlepším slova smyslu, Law je zase takový něžně melancholický, Redmayne hraje toho retarda výborně, a dokonce i Katherine Watersone, která normálně jenom stojí a nešťastně čumí, je príma. Jinými slovy jsem se na to ráda dívala a potěcha pro oči to byla výborná.

Jsou filmy, které není možné posuzovat objektivně. Ne, pokud jsou o ikoně jako je Queen, ne pokud je udělaný po všech stránkách dobře a vkusně. Freddie je zobrazený jako člověk, žádná nedotknutelná ikona, ale zároveň bez zbytečného skandalizování, přítomen ani není žádný prvoplánový nahý zadek. Patnáct let skupiny je ukončeno v tom nejlepším — během dvacetiminutového vystoupení na Live Aid 85.
Bylo to neskutečné pokoukání a je fakt, že takovýhle film by se dal natočit o kterékoliv postavě hudebního nebe, ale tohle jsou prostě Queeni. A ti jsou vždycky o trošku lepší.
Patos se drží vždycky na straně dobrého vkusu, film nemá jediné hluché místo a Briana Maye hraje nejspíš jeho klon. Vůbec casting je naprosto precizní, i Rami Malek, který sice není úplně stejné muskulatury jako Freddie, ovládá dokonale každý jeho pohyb, gesto i úsměv. A Mike Meyers si zase střihne zajímavé cameo.
Písničková jízda chytí hned na začátku a nutí vás se filmem doslova prozpívat až do konce. A pokud si lidé v sále netleskají u Radio Ga Ga, sedíte ve špatném sále. :-)
Jako skalního fanouška a velkého znalce mě tam paradoxně rušila jediná věc — postava Freddieho lásky Mary. Vzhledem k tomu, že Mary je stále ještě dědičkou práv i hmotných statků, je tu zobrazená téměř jako světice, spasitelka a žena bez jediné chyby. Skoro jako by jediná její záporná vlastnost měla zarazit natáčení. Nicméně zase tak hrozné to s ní není a dá se ignorovat.
Suma sumárum — musím to nutně vidět znovu. A pak nejspíš ještě jednou.

Venku je nádherně. Barvy, počasí, vzduch. Procházka byla dlouhá a poctivá, velmi zamilovaná a zakončená, kdo by to byl řekl, v cukrárně, kde jsme se spolu skoro opili dortem. Miluju podzim. A svého muže též. :-)

Naše černá prdelka bohužel není zdravá, něco v bříšku se nepovedlo a vylučovala čím dál častěji a tekutěji, až jsem jí našla pana doktora. Nejprve jsem hledala veta co nejdřív, což bylo na Palmovce, ale poté, co jsem si přečetla recenze, ve kterých klienti psali o smrti svých zviřátek, jsem se poohlédla jinde. Na Rajské zahradě je klinika, kde je ten nejúžasnější pan doktor na světě. Klidný, s aurou, která opravdu uklidňuje i takové nerváčky jako naše Sabbinka. Za dobru prohlídky s ní měl víc kontaktu než my za celou dobu a ona poctivě držela. Dokonce ji obdivuji, anžto si nechala píchnout injekci.
Prohlídka odhalila problémy ve střevech, které, a to je velké plus, jsou léčitelné antibiotiky. A okamžitě nám bylo navrhnuto, že nebudeme dávat tabletky, nýbrž sirup, když je mazlík ještě plachá.
Za týden si nás pozval pan doktor na kontrolu, že ji chce vidět a léčit on sám. Všichni jsme odcházeli tak podivně klidní, dokonce i kočka ani nepípla. Mám hrozně ráda, když se setkám s lidmi na svém místě. Ach.

Jsem měla radost, že to mají blbouni za sebou. Tak včera se za mnou dva stavili s bonbóny. Dneska mi někdo klepal na vrátka a hle, byl tam, kluk ušatá problematická, co jsem... a nebudeme si nic nalhávat... co jsem ho moc neměla ráda a dlouho jsem přemýšlela, jestli mu napíšu čtyřku nebo nenapíšu. A protože jsem ji napsala a protože on to pochopil, přišel dneska s kyticí a se slovy díků. Vlastně nic říkat nemusel, ale stejně to udělal, a ještě dodal, že jsem byla báječná třídní. On, který ode mě čtyři roky dostával zabrat, absolvoval se mnou dva reparáty a jednu ředitelskou důtku. A pak nemám bejt ubulená kráva.

Belgii jsem opustila už před několika dny a ačkoliv přejezd z jedné země do druhé nám trval necelé dvě hodiny, potřebovalo se pár myšlenek tak nějak finálně usadit. Došla jsem k závěru, že se mi tam hrozně líbilo, ale hodně věcí už tam na mě křičelo: "toho je moc, toho je příliš, to mi nedělá dobře," a tím pádem si z našeho nizozemského pobytu nepřivážím tolik nadšení jako z té belgické poloviny.
Pozitivum je, že se tu nikdo nesnaží komunikovat francouzsky a angličtina vystačí i na nejobyčejnější maličké sámošky. Nápisy už tak často dvojjazyčné nejsou, ani hlášení v dopravě, takže z toho, pro mě velice legračního, jazyka luštíte význam. Často jsme vzpomínali na Saphiru a její superschopnost rozumět všemu nederladskému. :-)

V dalším díle nepravidelného cestovatelského nadšení věnuji pár slov všem profesionálním zaměstnancům, které jsme měli tu čest potkat. Hrozně ulehčuje život, když se můžete spolehnout, že všichni, na které se obrátíte, vám budou ochotně pomáhat a jsou tam pro vás. Protože je to součástí jejich práce a vaše přítomnost je neobtěžuje. Nesnaží se vás natáhnout a za všech okolností se snaží komunikovat.
I obyčejné pokladní umí anglicky. Když vypadáte ztraceně, pomáhají vám najít cestu. A ty dopravní spoje, ach, ty spoje — jezdí všude, načas a navazují na sebe. Zkrátka a dobře, hrozně se mi líbilo, že kamkoliv jsme se vydali, nemuseli jsme se bát, že se ztratíme.
A bohužel jsem si opět uvědomila, jak hrozně zaostalé je to u nás. To, co je v zahraničí samozřejmostí, se u nás vídá zřídka a ještě stále jsou u nás slušní a profesionální lidé považování "za debily, co v tom neuměj chodit a málo si nakradou".
Představte si, že jste v muzeu čokolády. Všude to voní kakaem a ve výstavních sálech jsou i takové malé automaty, kde si můžete zadarmo zobnout čokoládový lupínek. Kolik chcete. Hořký, mléčný, bílý. Všude. Jak dlouho by trvalo, než by u nás přišel někdo s igelitkou, do které by to všechno nahrnul? Dvě hodiny? A přitom je to tak hezké, že vám k vizuálu dají i ochutnávku, aby to bylo menší mučení. 

Vzpomínkový text o Belgii č. 3 bych ráda věnovala samotnému Bruselu. Je jasné, že za pouhé čtyři dny člověk nemůže rozhodně vidět všechno, ale nasát nějaký ten základní esprit se dá.
Co je třeba zvláštní je absence něčeho, co by se dalo nazvat předměstí. Všechna tak nějak padla v době, kdy se z Bruselu v 19. století stalo velkoměsto, takže v centru i širším historickém okolí vidíte to, co je znát třeba z Paříže — bulváry, velké domy, paláce a vysoké katedrály. Zbytek předměstí se odporoučel k zemi tehdy, když se stavělo pro EU. To vznikly opravdu vysoké moderní budovy a úplně nová obytná čtvrť pro evropské úředníky. I za hranicemi centra se velmi snadno pozná okruh moderních budov, a to, co by u nás byla paneláková sídliště, jsou shluky nových bytových komplexů.
Za tím vším jsou slumy. Nejsou tam byty z papírových krabic a plechu, ale jsou tam velké přistěhovalecké shluky, v podstatě silně geograficky a jazykově oddělené. V Belgii a hlavně v Bruselu totiž nemusíte chodit daleko, abyste narazili na Afričana, a sami jsme viděli, jak na ramenou pracujících černochů stojí celý ten bohatý a moderní svět. V sedm ráno naběhnou hoši s hadicí, smetáky a pytli a čistí to, co nadělali turisti v noci. Jako po silvestru, ale úplně každý den.
Taky není vzácností vidět lidi žebrající a rodiny, které si rozestýlají na ulici. Jako kdybyste v Bruselu mohli na vlastní oči vidět, jak vypadá doopravdy ta odvrácená strana kapitalismu.
Na druhou stranu jsou ve městě opravdu na každém kroku galerie a jiná kulturní místa, téměř všude můžete najít muzikanty, kteří na ulici hrají klasickou hudbu... prostě velké kontrasty.
Co mě mrzelo nejvíc byla absence mé francouzštiny. Když si vybavím, že na střední škole jsem měla B2, teď jsem nedala dohromady kloudnou větu a je to škoda. Za pár týdnů bych se určitě rozmluvila, anžto francouzština je jazyk, který tu na vás budou všude zkoušet, byť je Brusel zcela oficiálně trilingvní.
Procházeli jsme se ulicemi a nemohli přijít na to, jestli jsme víc ve Francii nebo v Německu, nebo v mixu, nebo kde... Je to velmi krásné a jedinečné město. Uvidíme, jestli se ještě vrátíme.

Proč je belgická čokoláda tak skvělá? Odpověď není snadná, ale zajeli jsme pro ni až do muzea čokolády a kakaa v Bruggách.
Jedním z důvodů je krátká koloniální minulost v rovníkové Africe. Největší bohatství Konga je sice v kaučuku, ale stejně kvalitní je i kakao. Do Belgie tak proudily a stále proudí jedny z nejlepších kakaových bobů na světě.
Další důvod je vynikající mléko. Mléko je výhradně domácí produkce a kontroly jsou velmi velmi přísné. Normy jsou přísnější než ve většině zemí Unie a každá dávka mléka laboratorně testovaná. Když jsme viděli, v jakých podmínkách žijí belgické krávy, kozy a ovce, vůbec by nám nevadilo s nimi měnit. Je docela zvláštní, že místní sýry mají poměrně krátkou tradici, když mají tak dobré mléko. Ale na druhou stranu, mít za sousedy nizozemskou goudu...
Nicméně zpět k belgické čokoládě. Kromě vynikajícího kakaa a mléka jsou navíc Belgičané docela mlsní, takže si umí dopřát spoustu luxusu i v čokoládové podobě. Belgické pralinky jako takové jsou staré zhruba stovku let a tehdá na počátku 20. století se začaly vyrábět ve velkém. Do té doby byla čokoláda hlavně v tekuté podobě určena pro elitu, nicméně na konci 19. století si ji konečně mohla dovolit i pracující třída.
Dneska máte dvě možnosti — ochutnat strojově vyráběné pralinky nebo si užít ty ručně vyráběné. Rozdíl je hlavně v ceně, protože chuťově úžasné jsou oba druhy. Ochutnali jsme obojí a uznat musím jednu věc. Pralinky Leonidas (o které tam zakopáváte) jsou dobré a zcela vynikající, nicméně ty ručně vyráběné jsou ještě o stupeň lepší. Tak nějak bez chemie.
Kromě čokolády jsme si užili i marcipán, který jsme si nakonec dovezli v několika příchutích i domů (a včera sežrali).

A co říct závěrem k čokoládě? Líbí se mi, že v téhle zemi se lidé nebojí vrážet peníze do kvality a náramně si to užívají. Což, tak trochu bohužel, je pravým opakem nás, Čechů, kteří v rámci toto čtyřicetiletého socialistického břemene stále hledáme, kde co nejvíc ušetřit, a cena je tak jediným měřítkem výběru potravin. Kdybych nebyla mlsná, nikdy bych se nenaučila vařit. A taky bych nikdy nedala 1.2 € za jediný čokoládový bonbón.