Jelikož to vypadá, že potomek verze 2.0 jen tak nedorazí, přemýšleli jsme, jak se soustředit na něco jiného, aby se záležitosti rodiny nestaly úporným svatým grálem. A více to? Máme činnost. Prospěšnou. Budeme se spolu učit tančit. Našli jsme skvělý kurz, dokonce ani nebudeme muset obětovat něco přes týden, protože je v neděli odpoledne. Třeba si na plese konečně zatančíme. :-)

Nějak se nám daří objevovat věci. Vždycky něco zahlídneme, vydáme se tam, prolezeme to, dostaneme doporučení na další podobný skvost... no a žasneme. V Brně jsme se náhodně podívali do sv. Jakuba a dostali jsme dechberoucí výklad na prohlídce směrem nahoru a nahoru. A nebylo to poprvé, kdy se nám to stalo.
Kromě toho jsme během hledání jídla narazili na sušenkárnu. Já nutně potřebuju sušenkárnu v Praze. Bylo to tam jako v butiku. Akorát tam místo botiček nebo luxusních hadrů vystavovali sušenky. Až budete v Brně, Mečová 8, kousek od Zelného trhu, prostě musíte!

Umělecké záběry z prázdnin u rodičů. Včetně úžasného obrázku na téma: "Je v tom dělu ještě koule?". Chcete vidět. :-)
https://nathanel.rajce.idnes.cz/Bystre_leto_2018_Opocno/

Jako vždy neskutečně krásné fotky mého drahého básníka.

Písek, Putim a Protivín: https://nathanel.rajce.idnes.cz/Pisek_2018/

Šumava: https://nathanel.rajce.idnes.cz/Boubin_2018/

Mohu být v klidu předmětem vaší závisti — začalo mi volno. Třídy nemajíc nemám tento týden v práci již žádné povinnosti a vysvědčení už jsem letos taky předala dost. Poslední blbouny jsem popohnala k tomu, aby se přihlásili na podzim k maturitě, přiměla jsem repetenta, aby si zakoupil učebnici, a nyní mohu být ke své nejvyšší spokojenosti zase jenom manželkou a sama sebou.
Můžu dlouho spát, na domácnost mám čas a nefrustruje mě, že se mi hromadí nádobí, prádlo nebo kdovíco, protože oba přicházíme z práce úplně mimo. Znovu jsem si rozehrála Assasins Creed a toulám se viktoriánským Londýnem. A moc mi to nejde a vůbec mi to nevadí.
Na příští týden už máme zaplacené jízdenky, rovněž nám škola proplatila dovolenou v Písku (ať žije rekrefond), Šumava už je taky zaplacená a u našich je horký bazén.
Mohu říct jenom to, že pevně doufám, že se mi uklidní mysl a nové prostředí dá vzniknout novému životu. Upínat se na to nechci, ale myslím, že je na to ideální čas. :)
Takže závidět mi můžete začít za 3... 2... 1...

Ten mi chyběl. Hrozně moc. Endorfifíííííny!

Připadám si jako krab, který se nedávno vysoukal ze svého pevného obalu, ale nový ještě nemá, všechno je zesílené, emoce vnímám receptory, které jsem dřív neměla, a spousta věcí hodně bolí. A taky je hodně věcí krásných.
Ráda bych se pyšnila úspěšnou třídou, ale pravda je, že druhý den už jsem ztratila třetí dušičku. Odškrtávám na seznamu, kdo další se mnou nepůjde Betlémskou kaplí a pokaždé to tak v srdíčku rejpne... A pak jsou tu ti, kteří překonávají sami sebe, jsou lepší, než byli vůbec kdy před tím. A pak jsou tu ti nervózní, kteří se klepou, a já je držím za ruku těsně před tím, než vlezou do zkušební místnosti. A taky ti, kteří mě spontánně obejmou. Ti, kteří děkují...
Pomalu ale jistě mi dochází, že pro ně budu tou paní učitelkou, na kterou budou vzpomínat dalších šedesát let, a budu tady s nimi, i když splynu se zemí.
Dnešní dávka něčeho krásného přišla naprosto nečekaně. Holčina, kterou jsem nikdy neučila, ale strávila jsem s ní pár dní na adapťáku, dneska seděla u vedlejší třídy, zelená jak stěna. Hezky se usmála a já se zeptala, čím bych jí mohla pomoct. Neřekla nic, sáhla si na bříško a ukázala mi fotku své čtyřměsíční holčičky. Pak mě mlčky objala, jenom tak šeptla, že to ví a že mi přeje štěstí. Zaplula do třídy odmaturovat a nechala mě na chodbě pod vodopádem mých vlastních slz. A přesto mi to přijde nádherné, že někdo cizí ve stavu požehnaném na mě myslí a má mě rád a přeje mi dobré.
A to je teprve úterý.

Občas mi přijde celý doručovací systém jako špatný vtip. Včera přišel Nathovi dopis z finančáku. Do vlastních rukou, čemuž rozumím, ale sralo mě, že jsem doma, bavím se s pošťákem, mám občanku... a stejně jsme dneska museli na poštu.
Když jsem přijela domů, našla jsem vlastní doručenku a o pár minut později mi přišla zpráva o tom, že zítra mi přijde na poštu další.
Aby celá situace byla dokonalá do stavu dokonalosti, přišla asi za půl hodiny zpráva i Nathovi, že mu Uloženka převzala zásilku a může si přijít. Ta uloženka, co je kousek od práce.
Ach jo. Takže zítra zase na tu poštu...

A málem jsem umřela vyčerpáním. :-)

Podle map jsou to dva kilometry a zatímco chůze by trvala 33 minut, já jsem byla zpět za dvacet. Z čehož mi jasně plyne, že jsem se pochybovala rychlostí vyšší než chůze, ergo během. A teda achilovky mě pálí jako čert, dávám vinu starým botám. Ale rozhodně to udělám znovu. Brzy.

Od ledna jsme se tam chystali. Ale okolostojíčnosti byly všelijaké, takže nakonec až teď. Ano, je to tak, já a Nathanel jsme spolu byli v Brně. Z třídenního odpočinku byl nakonec nádherný třídenní odpočinek, během něhož jsme hlavně jedli, chodili po kavárnách a sem tam okoukli nějaký ten kostel, hrad a pár dalších maličkostí, které tam stojí. Ze všeho budou obrázky, na které se docela těším. Jenom nevím, proč je začátkem května takové horko a sucho. A nebo jsem jenom přecitlivělá a nejsem po těch měsících, kdy jsem nebyla venku, zvyklá.
Ubytování ve Šlapanicích u nejhodnější ze všech Pumy bylo oužasné, dokonce jsme se seznámili s Vilémem, o němž doposud hovořily pouze legendy a obrázky. Opět jsem neviděla vilu Tugendhat, takže je jasné, že se tam minimálně ještě jednou vrátíme.
Odpočinek a jiné místo mi hodně svědčí.