Ten mi chyběl. Hrozně moc. Endorfifíííííny!

Připadám si jako krab, který se nedávno vysoukal ze svého pevného obalu, ale nový ještě nemá, všechno je zesílené, emoce vnímám receptory, které jsem dřív neměla, a spousta věcí hodně bolí. A taky je hodně věcí krásných.
Ráda bych se pyšnila úspěšnou třídou, ale pravda je, že druhý den už jsem ztratila třetí dušičku. Odškrtávám na seznamu, kdo další se mnou nepůjde Betlémskou kaplí a pokaždé to tak v srdíčku rejpne... A pak jsou tu ti, kteří překonávají sami sebe, jsou lepší, než byli vůbec kdy před tím. A pak jsou tu ti nervózní, kteří se klepou, a já je držím za ruku těsně před tím, než vlezou do zkušební místnosti. A taky ti, kteří mě spontánně obejmou. Ti, kteří děkují...
Pomalu ale jistě mi dochází, že pro ně budu tou paní učitelkou, na kterou budou vzpomínat dalších šedesát let, a budu tady s nimi, i když splynu se zemí.
Dnešní dávka něčeho krásného přišla naprosto nečekaně. Holčina, kterou jsem nikdy neučila, ale strávila jsem s ní pár dní na adapťáku, dneska seděla u vedlejší třídy, zelená jak stěna. Hezky se usmála a já se zeptala, čím bych jí mohla pomoct. Neřekla nic, sáhla si na bříško a ukázala mi fotku své čtyřměsíční holčičky. Pak mě mlčky objala, jenom tak šeptla, že to ví a že mi přeje štěstí. Zaplula do třídy odmaturovat a nechala mě na chodbě pod vodopádem mých vlastních slz. A přesto mi to přijde nádherné, že někdo cizí ve stavu požehnaném na mě myslí a má mě rád a přeje mi dobré.
A to je teprve úterý.

Občas mi přijde celý doručovací systém jako špatný vtip. Včera přišel Nathovi dopis z finančáku. Do vlastních rukou, čemuž rozumím, ale sralo mě, že jsem doma, bavím se s pošťákem, mám občanku... a stejně jsme dneska museli na poštu.
Když jsem přijela domů, našla jsem vlastní doručenku a o pár minut později mi přišla zpráva o tom, že zítra mi přijde na poštu další.
Aby celá situace byla dokonalá do stavu dokonalosti, přišla asi za půl hodiny zpráva i Nathovi, že mu Uloženka převzala zásilku a může si přijít. Ta uloženka, co je kousek od práce.
Ach jo. Takže zítra zase na tu poštu...

A málem jsem umřela vyčerpáním. :-)

Podle map jsou to dva kilometry a zatímco chůze by trvala 33 minut, já jsem byla zpět za dvacet. Z čehož mi jasně plyne, že jsem se pochybovala rychlostí vyšší než chůze, ergo během. A teda achilovky mě pálí jako čert, dávám vinu starým botám. Ale rozhodně to udělám znovu. Brzy.

Od ledna jsme se tam chystali. Ale okolostojíčnosti byly všelijaké, takže nakonec až teď. Ano, je to tak, já a Nathanel jsme spolu byli v Brně. Z třídenního odpočinku byl nakonec nádherný třídenní odpočinek, během něhož jsme hlavně jedli, chodili po kavárnách a sem tam okoukli nějaký ten kostel, hrad a pár dalších maličkostí, které tam stojí. Ze všeho budou obrázky, na které se docela těším. Jenom nevím, proč je začátkem května takové horko a sucho. A nebo jsem jenom přecitlivělá a nejsem po těch měsících, kdy jsem nebyla venku, zvyklá.
Ubytování ve Šlapanicích u nejhodnější ze všech Pumy bylo oužasné, dokonce jsme se seznámili s Vilémem, o němž doposud hovořily pouze legendy a obrázky. Opět jsem neviděla vilu Tugendhat, takže je jasné, že se tam minimálně ještě jednou vrátíme.
Odpočinek a jiné místo mi hodně svědčí.

Nevím, jak se odvděčím terapeutům, kteří se nás ujali. Už minule jsem psala, jak se mi strašlivě ulevilo, a můžu ve své chvále jenom pokračovat. I když můj obor je jenom vzdáleně příbuzný tomu jejich, chytám v tom, co dělají, tu neuvěřitelně úžasnou práci. Trpělivé poslouchání zmatku myšlenek, ze kterého vytáhnou ty správné nitky, zopakují, potvrdí, navedou... a přitom člověk jenom sám mluví a sám dochází k řešení. 

Naše velká otázka, jestli už bylo smutku dost nebo stále jenom překrýváme náhradním nátěrem a nosíme ho v sobě, byla rozebrána. A díky včerejšímu sezení víme, že máme čerstvě natřeno. Ne přikryto, ale sloupnuto, nahozeno a nově namalováno tak, aby vzniklo něco, co je jiné.

Koupila jsem tyhle modrý nízký a červený přes kotníček. A víte, co je na nich nejlepší? Hodí se i k šatům. Yay.

Každá věc má někdy konec, i kdyby měl být pomyslný. Je jasné, že smutek a bolest se časem přetaví a zbyde nám něco, co jako milovníci Portugalska známe — zůstane s námi saudade.
Ale dnes jsem udělala poslední tečku za kapitolou těhotenství č. 1 a můžu se začít soustředit na verzi 2.0. Bylo zajímavé si otevřeně povídat s doktorkou a slyšet takovou záplavu pozitivních slov. Fyzický stav je ve vynikající formě, každým okamžikem by se měl přihlásit cyklus, a dokonce je i s vajíčkem, takže máme jistotu, že i tahle stránka funguje jak má.
Asi ta nejhezčí věc, kterou mi řekla a které mě dojala, byla ta, že mám obrovský štěstí, protože nejenom, že děti mít chci a můžu, ale hlavně mám někoho, s kým je můžu mít. Což neplatí pro dobrou polovinu jejích pacientek. 

Suma sumárum... musíme začít, jako by se nestalo.

Většinou ženy příchod mensturace očekávají s myšlenkou: "Hurá, nejsem těhotná!". Já teď napjatě sleduju svoje tělesné projevy a napjatě očekávám, až to přijde, abych mohla hlasitě zvolat: "Hurá, můžu být těhotná!"

A protože jsem v pondělí objednaná na kontrolu, je mi jasný, kdy to přijde. Protože Murphy.

Když souhlasil, že se podívá na Vlasy, byť je to muzikál a on je opravdu nerad, myslela jsem, že je to tím, jak jsem dobře lákala na poctu Formanovi a Ondříčkovu kameru. 

Včera jsme se dívali na Nedotknutelní, film, na nějž měl hodně špatné vzpomínky, protože ho sledoval v době, kdy šel celej život do prdele a usilovaly o něj deprese. Nicméně to risknul a plakali jsme nadšením i dojetím spolu.

Ale dnes mi odsouhlasil Královnu Kristýnu, nezávislý finský snímek s lesbickou romancí. Kdo, ptám se, kdo je tenhle pán a kde mám manžela? :D