Léto sladké a voňavé, heboučké jako pohlazení, zasněné jako pohádka.
Včera jsem se místo do šátku zabalila do bundy a přivítala jsem své permanentní nachlazení, které mě neopustí až do příštího května.
Melancholie slétává do mé mysli, pěkně nenápadně jako první žluté listí. Z okna vlaku už nesleduji utíkající koleje, které míří kamsi za obzor. Jen mraky a chladný vítr.
Jak se vyrovnat s pohádkou, která skončila? Doufat, že "žili šťastně až do smrti"? Ale já vím, že má pohádka nekončí... před chvilkou začala a utíká kamsi do dálky přesně jako ty koleje. A víte co? Věřím ve své "žily šťastně až do smrti". (Ne, není to gramatická chyba.)
Těším se na další sladké a voňavé léto, ještě hebčí a ještě zasnější. Vím, že bude. Takže pro letošek mu dám sbohem, uložím ho do pelíšku, založím do skříně a vytáhnu ho zase příští rok. :)