?

Log in

No account? Create an account
 
 
05 September 2007 @ 05:06 pm
20 vteřin  
Tak jo, už tu dloho nebylo nic z mé rádoby povídkové tvorby, že? Mysleli jste si, že máte už pokoj? No tak to jste se spletli. Aaano, tušíte správně, je to tu ZAS! :))
Povídka opět fanfictionová, ale myslím, že líbit se bude i těm nezasvěceným. (Ehm, je tu vůbec někdo takový?!) A někteří z vás už ji i četli. Vaše smůla. :D
Poděkování tentokrát patří Žluťáskovi, jehož poetické vidění světa mě neustále nabíjí novými nápady a od něhož jsem jednou získala povolení přetvořit jeho dílo v povídku. No, tak tady je.
Před kliknutím na odkaz přichází opět tradiční varování. Je tam náznak slashe. Ostatně, čekali jste snad něco jiného? :D No jo, jasně. Ne, nejsou moji. Ani postavy a v podstatě ani první a poslední odstavec. XD


Dvacet vteřin


Kapky stékají po okenních tabulkách a tiše šelestí po střeše vagónu. Krajina za sklem je rozpitá jako akvarel malovaný ve studených tónech. Nebe je temné a skrývá se pod mohutným mračnem, jež pluje nevysoko a pozvolna zakrývá všechen obzor a pohlcuje poslední střípky laskavého světla.
Přiložil ruku na sklo a pozoroval krajinu nořící se do tmy. V kupé seděl sám a zmocňovala se ho neodůvodněná zimnice. Zuby drkotají, ruce se klepou. Bezmoc ovládá jeho tělo, z úst se pokouší marně vydrat němý výkřik. Leží na podlaze a doširoka otevřenýma očima nevěřícně pozoruje pomalu se otevírající dveře. Vstoupil. Bere ho do náručí, chladí palčivou bolest na čele. Náhle se cítí naprosto v bezpečí, je zachumlaný v teplém plášti, kterým ho příchozí pohotově přikryl. Vychutnává si bleskurychlý polibek na vyprahlých a popraskaných rtech. Ten druhý mezitím dávno zmizel.
Strávili spolu pouhopouhých dvacet vteřin. Naprosto zničujících, omračujících, silných, dojemných… Není zvláštní, že pouhých dvacet vteřin stačí k tomu, aby věděl, že tohohle člověka bude chtít milovat a nebo zabít? Jak vratký je čas, když prozradí vše a zároveň je dvacet vteřin tak krátká chvilka, že nestačí vůbec na nic. Dvacet vteřin… a jistota, že tohohle člověka chce milovat…
Zachumlal se do teplého pláště z nejjemnějšího materiálu s malým stříbrným hadem na klopě. Znovu přiložil své prsty na sklo. Nebe se na obzoru otevřelo světlu. Vlaštovky začaly beze strachu kroužit mezi kapkami. Jejich rozpjatá křídla mu připomínala otevřenou náruč.
Tags:
 
 
Nálada: indescribableindescribable
Poslouchám: classical music
 
 
 
(Anonymous) on September 6th, 2007 08:22 am (UTC)
Ada
Jo. Tohle jsem potřebovala. Děkujík.:o)
Alice Stronghold: Calm me down!spiritofdream on September 6th, 2007 09:27 am (UTC)
*pevně objala*
(Anonymous) on September 10th, 2007 10:10 am (UTC)
Alion
Moc moc krásné zastavení. Jsem ráda, že jsi opět něco napsala a musím konstatovat, že je to plné naděje :).