Už jsem se tady o tom párkrát zmiňovala, ale protože opakování je matkou bůhvíčeho včetně moudrosti, kliďánko to zmíním znovu.
Dějepisáři jsou skutečně zvláštní lidé, ale jsou veskrze milí a hraví a jak známo, tak kdo si hraje, nezlobí. Máme zvláštní organizaci s názvem PPPPP - první pražská pedagogická pivní peruť (neplést s jinými 5P - první pražskou pekárnou pro pejsky, ta s námi nemá nic společného). Včera uplynulo již 13 let od založení, takže se konala velká oslava, opětně v odporném pajzlu zvaném Na Hrádku (ovšem jiné restaurační zařízení není schopno psychicky ani fyzicky snášet dovádění a popíjení pedagogů celou noc). :)

Tento rok patřil obzvláště významný a smutný, jelikož naše peruť přichází o úžasného náčelníka (dámy, kdybyste viděly, pochopily byste, proč je v mém hlasu toliko smutku. Ach!), starý byl vyměněný za nového (no, na toho se rozhodně tak pěkně nekouká). Na programu byly tradiční veselé zpěvy, podíl na veselé náladě měl i fakt, že k panáku zelené každý pijan získal los a bylo možno vyhrát krásné ceny. Mám dojem, že jsem za ten večer byla úplně jediná, kdo vůbec nic nevyhrál. (Lásko, kdybys tam byla, tak určitě vyhraješ, i kdybys nic nepila.) Nicméně ty tři panáky zelené způsobily šílenou věc (ano, musím si najít viníka. A jako vždycky, můžu říct, že za to může Pavel! :D). Kamarádi za stolem prohlásili, že je na čase zachránit čest ročníku a je potřeba zůčastnit se pivní štafety. Nastoupili jsme ve složení opravdu komickém - malá já, s velikým oparem na puse, Honza s chřipkou, Pepa, jež nikdy pivo nevypije dřív než za hodinu, a zachránce týmu Vítek, jehož um nás nakonec skutečně zachránil od ostudy.
Pravidla jsou celkem jednoduchá: čtyři lidé, z nichž musí být povinně jedna dívka (ano, proto jsem šla já, žádná jiná nechtěla), pijí postupně půl litru piva, když jeden dopije, ťukne si s dalším. Naše nezkušené mužstvo soutěžilo proti pivem protřelým a promazaným matadorům, naštěstí naše ambice nesměřovaly k jejich porážce. Představte si, že ze sedmi družstev jsme byli pátí, porazili jsme nejen prváky (kteří dopíjeli až mnoho a mnoho vteřin po nás), ale díky Vítkově rychlovypití jsme na poslední chvíli porazili i jedno zkušené mužstvo. Juhů.
Přiznávám, po dopití půllitru mi bylo špatně. Mám dojem, že takhle rychle jsem pivo nikdy v životě nevypila, trocha mi taky utkvěla na tričku, přesto v okamžiku, když jsem si ťukala s Pepou, mělo nejzkušenější mužstvo už tři piva v sobě (asi nemají dávicí reflex, já do nechápu!). Potřeba zvracet se mě držela ještě asi 15 minut, nicméně žaludek odolal. A nakonec, můžu říct, že jsem doplňovala vitamín B a léčila si tak svůj opar. Haha. Ale stejně stále nejsem schopná pochopit, že jsem do toho fakt šla, příští rok stejnou chybu neudělám! :D
Co k večeru dodat dalšího, vlastně se už nic zajímavého nedělo. Jen jsem se bavila nad tím, jak si spousty dívek stěžuje na své drahé mužské polovičky. A divné je, že mi většina závidí tu moji polovičku. No chápete to? :D
Večer jsem se dostala domů zcela v pořádku a střízlivá, ráno jsem čiperně vyskočila na nohy už v osm. Což taky nechápu. :)