?

Log in

No account? Create an account
 
 
29 May 2008 @ 05:14 pm
Ať se pinkl hází!  
Slibovaný zážitek z exkurze je zde. Varuji vás, je neskutečně dlouhý, napsala jsem příspěvek do Bylténu, takže jedno psaní použiju hned dvakrát.
Připojuju i pár fotek, těch, co ještě stihly projít skrzeva kabel, než se mi rozbil foťák. Takže s to užijte. :)
Článek obsahuje 35 fotografií a 1407 slov.



Svou účast na letošní tzv. čornejovce si naše stabilní a věrné jádro pro jistotu pojistilo již předem. S ohledem na nastávající praxe proběhla rozsáhlá agitační akce, jejíž výsledkem byl předzápis. Není nad to vyhnout se boxovačkám u nástěnky. Nakonec se spousta lidí vyškrtla z důvodů studijních i nestudijních, vážení, přišli jste o hodně.
Cílem letošní exkurze se stala Šumava mnoha krás i přívlastků. Poznali jsme Šumavu českou i Šumavu německou, Šumavu historickou, literární, filmovou, geologickou, vojenskou, Šumavu - místo, k němuž se vrací vzpomínky, Šumavu - cíl poutníků. Zkrátka a dobře, zkoumali jsme a zkoumali.

První den začínal brzy, v 7:30 se svou nepřítomností na Smíchovském nádraží přihlásil k prvním dvěma pokutám dr. Václavů. Po jeho příchodu se autobus plný nadšených dobyvatelů pohraničního hvozdu vydal směr Písek – Vodňany – Prachatice. Jestli první den něčemu nepřál, byly to referáty, které v každém ze zmiňovaných měst přerušil jiný druh záškodníků. V Písku byl referát kolegyně Černé soustavně narušován špatnou hudbou od nedalekého kolotoče, ve Vodňanech si studenti místní základní školy nedokázali vychutnat můj příspěvek o Juliu Zeyerovi (nutno podotknout, bylo jim oplacenou stejnou měrou, ostatně, milující pedagogové jsme všichni, že?), v Prachaticích zase do vyprávění kolegy Poláka zasáhla proudící karavana místních romských obyvatel. Ostatně, ani v Chelčicích místní křovinořez a následně ani traktor nedokázali plně ocenit přínos referátu profesora Čorneje. Nicméně zpět do Prachatic, odkud nás čekal první velký výšlap. Bláhově jsem se přidala k milovníkům terénu a dlouhých rychlých chůzí, zlákala mě vidina křížové cesty a kaple, která se ovšem nacházela mimo značenou trasu k vrcholu a obnášela poměrně velkou zacházku. Když jsem se konečně doplazila na vrchol Libína, s hrůzou jsem shledala, že půlhodinový náskok byl smazán, a opět jsem nahoře jako poslední (dr. Václavů nepočítám). V rámci zachování energie do příštích dní, pohrdla jsem výstupem na rozhlednu, o referát prof. Čorneje jsem nepřišla, byl slyšet až dolů. Cesta z Libína byla mnohem radostnější, dokonce jsem si mezi stromy a kameny měla potřebu prozpěvovat. V Libínském sedle jsme vyslechli další referát, tentokráte informující o Zlaté stezce. Během referátu přiběhla zchvácená Václavka z tři kilometry vzdáleného Sedýlka, kam ji zavedla záludná modrá, po referátu, opět s další pokutou, přišel i dr. Václavů. Druhé nejhorší převýšení z celé exkurze bylo za námi, natěšení a hladoví mířili jsme do Dolejšího Těšova, kde na nás čekala rodina Kosova.

Penzion byl skutečně velice příjemný. Na víkend díky ne zcela naplněné kapacitě poctili toto místo svou návštěvou i pan dr. Janovec s Ditou, kteří svým vozem dopravili na jeden večer i Kubu Ondráška. A jelikož nás druhý den nečekala žádná pěší akce, rozhodla se většina tohoto faktu velmi dobře využít. Pokoj číslo 12 sice málem praskal ve švech, ale vydržel. Naučila jsem se pár nových písní, zabila dalších pár mozkových buněk a prověřila trpělivost svých jater. Vzpomínky jsou mlhavé, mám dojem, že do postele jsem se dostala kolem půl čtvrté ráno.
Sobotní den jsme strávili u našich německých sousedů. Téměř půl dne jsme strávili v Řezně. Já osobně jsem se do tohoto města chtěla podívat už hodně dlouho, takže jsem měla velkou radost, že tomuto městu bylo vymezeno velké množství času. O Řezně jsme se dozvěděli hodně také díky Daně, která opětně vypracovala vynikající referát. Krásné město je to Řezno, vážení, jen co je pravda. Ani víry na Dunaji mu na kráse nijak neubírají. Po prohlídce Řezna jsme zamířili do nedaleké Walhally, německého toho pantheonu. Jediné, co tomuto místu chybí k dokonalosti, je Wagner. Rovnost ras i pohlaví je v tomto památníku patrná na první pohled. Všehovšudy 4 slavné germánské ženy a zkusmo i jeden žid (ano, správně, jedná se o Alberta Einsteina). Navečer jsme ještě absolvovali bleskovou prohlídku Chamu, kde se cílem mého obdivu stala zákeřná fontána s plivajícím Francouzem. Bohužel jsem si z tohoto krásného města neodnesla více než pár fotografií, jelikož zastávka byla skutečně krátká. Večerní individuální program byl velice veselý, ráda ze sebe dělám blbce před svými vyučujícími. Nejlepší je, když se člověk nachytá na vlastní hru. Na druhou stranu, extáze, která přijde v momentě prozření pravidel, za to ponížení stála. Následovala další jízda na dvanáctce.

Neděle nás uvítala skutečně ošklivým, nazvěme ho typicky šumavským počasím. V Modravě se většina z nás proměnila v barevné trpaslíky a se svými pláštěnkami se schovala do lesa, aby si vyslechla první část referátu Pepy Lesáka (nejlepšího referátu exkurze). Ale veškerá šumavská božstva i polobožstva nejspíše stála při nás, protože obloha se vyjasnila a celý den nás provázelo příjemné polojasno. Cesta byla dlouhá, ale velmi, veeeeelmi příjemná. V bývalé lesovně na Březníku nám Pepa dopověděl své vyprávění o Karlu Klostermannovi a náš slovník byl obohacen o termín „literární vlkolog“. Po hřebenovce jsme se následně vydali do Antýglu, odkud nás autobus převezl na hrad Kašperk. Na Kašperku proběhl skutečně velmi rychlý výklad, po jehož skončení průvodce nasadil na záda batoh a utíkal kamsi k silnici. Já osobně jsem si více užila pod hradem bydlící a trávu disciplinovaně spásající ovečky, se kterými následně navázal dr. Janovec kontakt. Volba jazykového kódu proběhla správně, ovšem to, co se nám ovce snažily sdělit, si přítomný lingvista nechal pro sebe. Na kašperském parkovišti jsme se s Láďou, Ditou, Ivou a Václavkou rozloučili. Velká škoda, protože jejich přítomnost byla více než příjemná. Následující den byl náš stolek u snídaně podezřele tichý a prázdný, když tam Iva s Václavkou scházely.

Ačkoliv jsem sama sobě slíbila, že před výšlapem na Velký Javor půjdu brzy do hajan, neodolala jsem tónům klasických písní typu Ještěřice a přidala jsem se k zábavě nikoliv už na dvanáctce, nýbrž na osmnáctce. Naštěstí mě moje disciplína téměř doslova dokopala do pelechu již v půl jedné, což se druhý den ukázalo jako velmi šťastné řešení. Pochod na Velký Javor byl... dlouhý, předlouhý, mé krátké nožičky dělaly, co jen mohly. Není divu, že jsem společnost našla mezi studentkami z prvního ročníku, které si od vedení vysloužily poměrně laskavou přeznívku trpaslíci, jelikož délka jejich nožiček téměř přesně odpovídala těm mým. A tak jsme se plazily, plazily, ztratily, vyplazily, plazily, potkaly dr. Václavů a plazily se dál. Na Javoru jsme si s trpaslíky daly příjemnou pauzu a nabíjely nové síly. Místní paní hostinská uměla trrrochu čééésky, což mně, německému negramotovi, značně učinilo situaci. Po nabití energie jsem se vydala, již bez trpaslíků, vzhůru dolů, aby se nakonec cesta z vrcholu ukázala ještě horší, než ta na něj. Profesor Čornej by ostatně mohl vyprávět, jeho zakrvácená ruka a noha byly ostatně výmluvné docela dost. Zbytek cesty podél strouhy byl už v pořádku a obešel se bez zranění. V Bayerisch-Eisenstein jsem se rozhodla oprášit si své osobní, šest let staré zážitky a vydala jsem se na lov kyselých gumových dinosaurů, oblíbené to pochoutky mého tatínka. Ovšem čas mění kde co a šest let je dlouhá doba. Prolezla jsem celé město a nenašla. Obchůdek, ve kterém si před šesti lety dinosauři hověli, byl přeměněn na knihkupectví, místní obchody byly ještě méně nápomocné. A tak jsem se jen vydala k autobusu, rozvalila se na parkovišti za masírovala unavené nožky. Nicméně ten pocit, že člověk byl až TAM, je dodnes neskutečně uspokojivý.

Cestou domů probíhal referát JayTeaho, který nám představil hned několik Králů Šumavy. Svůj referát zahájil pozvánkou na oslavu dne homosexuálů, která se měla odehrávat opět na pokoji č. 18. Nicméně celá tato akce se přesunula z interiéru do exteriéru, jmenovitě k ohništi. Jakožto asi jediný zástupce této menšiny na exkurzi jsem byla zvědavá, co pánové vymyslí. No, z vyhlášeného tématu zbyl jen takový průběžný motiv. U ohně bylo skutečně krásně teplo.
Nerada bych snižovala důležitost posledního dne exkurze, který byl skutečně krásně prosluněný a cesta byla taktéž mírná, nicméně jsem toho namluvila už dosti a dosti. Vyšplhali jsme na někdejší nejvyšší horu Protektorátu, Javorník, nakrmili jsme svá hladová bříška ve Vimperku a celý den jsme zakončili symbolicky ve Lštění, poutním místě sv. Vojtěcha.
Do Prahy jsme dorazil autobus plný polospících historiků v předstihu, Šumava naši přítomnost přežila a penzion Lípa je kupodivu místem, kde nás znovu rádi uvidí. Pro mě osobně má ovšem celá exkurze poněkud hořkosladký závěr, jelikož se podle všeho jedná o čornejovku poslední. Snad je to výzva k tomu, aby naše „jádro“ pomalu začalo připravovat exkurze absolventské...

V závěru mi ještě zbývá, abych vysvětlila poněkud podivný název tohoto příspěvku. Už nevím, při jakém přejezdu nás dr. Zilynskyj uspával vzpomínkami Augusta Sedláčka, nicméně obsah jeho vět mi v hlavě zůstal. August Sedláček na některých cestách zažíval rozličné, někdy až rozmarné příběhy. Po zemi se rozšířilo pořekadlo, aniž by kdo věděl kde vzniklo a jaký je jeho pravý smysl, a to "Ať se pinkl hází!"




Photobucket
V Písku

Photobucket
Písecká radnice

Photobucket
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Písku

Photobucket
Dům U Koulí - místo bydlení Fráni Šrámka. A opravdu má ve zdi koule. :D

Photobucket
Písek v Písku

Photobucket
Vodňany

Photobucket
Petr Chelčický a Petr Čornej

Photobucket
Zázračný obrázek v Prachaticích

Photobucket
Řezenská radnice

Photobucket
Vítek a medvídek.
Vítek byl tak hodný, že mi zapózoval s medvídkem-cestovatelem. Nicméně, prý to byla jedna z nejpodivnějších žádostí, které kdy obdržel. :D

Photobucket
Dóm sv. Petra

Photobucket
Medvídek a jeho fangirls

Photobucket
Řezenský most

Photobucket
Walhalla...

Photobucket
...a výhled z ní

Photobucket
Plivající Francouz v Chamu

Photobucket
Krásná obloha!!

Photobucket
Kašperk

Photobucket
Disciplinované ovešky

Photobucket
Velký Javor. Ano, z tááákovéhle dálky jsme tam šli.

Photobucket
Pauza

Photobucket
Krása!!!!

Photobucket
Konečně vrchol!

Photobucket

Photobucket
Já na vrcholu. :D
No dobře, dobře...

Photobucket
Tady jsem na vrcholu já. ;)

Photobucket
Velký Javor a nádherná obloha

Photobucket
Posezení...

Photobucket
Pepa s žábou jménem Barbora Tachecí. (Neptejte se)

Photobucket
Nejvyšší hora Protektorátu a rozhledna Javorník.

Photobucket
Vimperk - hradozámek. :)

Photobucket
Vimperk - zvonice

Photobucket
Velice podivná, nicméně velmi zajímavá socha.

Photobucket
Takhle mi ve Vimperku zamávala košiška. *_*

Photobucket
Poutní kostel sv. Vojtěcha ve Lštění

A to je fše, přátelé.
Děkuji všem, kteří neumřeli během čtení.
 
 
Nálada: calmcalm
 
 
 
Lucie ~ Dangerous: Dream-bydangerouss on May 29th, 2008 07:44 pm (UTC)
Taaakže. Chci vysvětlení a detaily k těmo věcem:

1) si studenti místní základní školy nedokázali vychutnat můj příspěvek o Juliu Zeyerovi (nutno podotknout, bylo jim oplacenou stejnou měrou

2) Večerní individuální program byl velice veselý, ráda ze sebe dělám blbce před svými vyučujícími. Nejlepší je, když se člověk nachytá na vlastní hru. Na druhou stranu, extáze, která přijde v momentě prozření pravidel, za to ponížení stála. Následovala další jízda na dvanáctce.

3) Profesor Čornej by ostatně mohl vyprávět, jeho zakrvácená ruka a noha byly ostatně výmluvné docela dost.
Horské scházení dolů je nepříjemné, ale až tak? :-o

A moje komentáře:

a) Naučila jsem se pár nových písní, zabila dalších pár mozkových buněk a prověřila trpělivost svých jater. Vzpomínky jsou mlhavé, mám dojem, že do postele jsem se dostala kolem půl čtvrté ráno.
Měla bych si tě hlídat. ;)

b) Cestující medvídek! *_* Taky?

c) Takže pověřená košiška zamávala. Jují, funguje. ;)

d) :-o Talí!
Alice Strongholdspiritofdream on May 29th, 2008 07:54 pm (UTC)
a) Hih, no, dobře. ^^
b) Jojo, je to cesťák. Ale na Ňufídečka nemá, je to začátečník. I když už byl na víc místech.
c) Jo tak to je tvá práce!!!! :)
d) Nechápu!!
Lucie ~ Dangerous: I'm a tiger!dangerouss on May 29th, 2008 08:00 pm (UTC)
d) Tys zveřejnila svou fotku. :-o ;)
Alice Strongholdspiritofdream on May 29th, 2008 08:07 pm (UTC)
Je z dálky, to ještě jde. :D
ext_74555 on May 30th, 2008 05:41 am (UTC)
Kočky!
Jsou perfektní! A ostatní fotky taky, moooc hezké. Držím palce, ať se povede z foťáku dostat i ten zbytek.
Alice Strongholdspiritofdream on May 30th, 2008 08:19 am (UTC)
Hih, jo, z mávajících čičin byli hotoví snad všichni, kdo je viděli. :D
Hm, a s tím foťákem to vidím bledě. Chjo.
aliceingarden: pic#73037395aliceingarden on May 30th, 2008 08:58 am (UTC)
Ožasné. Lemur chce taky. Místo toho se "válí" v Teplicích, listuje manuálem, osahává svaly a kůstky (ne, nepořídila jsem si chlapa a teď se s ním neučím zacházet, jen...ehm. Tajemství. Zatím.o)...
Ty fotky jsou krásné. Škoda, že na můj bágl sedá prach a pár měsíců ještě sedat bude. *tichý závidík*
Mimochodem - mávací košiška pózuje takřka profesionálně...:o))
Alice Stronghold: Tea is love!spiritofdream on May 30th, 2008 09:08 am (UTC)
Stane se z tebe chiropraktik? (Nebo se to píše s y?) :)))
Neboj, někdy přijdememe přepadnout lemura, setřeseme ho ze stromu a vytáhneme ho na výlet. ;)

Jo, kočky byly suprový! :D
aliceingarden: pic#68931387aliceingarden on May 30th, 2008 09:58 am (UTC)
Chi. No, možná CHÍ, co my víme...:o)) Tak něco. Budu léčivě-tlapkovací Lemur.:o))

*svíjí se připředstavě, kterak Méďa s Kočičkou zuřivě třesou baobabem a Lemur ne a ne spadnout*

*těší se*
Alice Stronghold: Tea is love!spiritofdream on May 30th, 2008 10:00 am (UTC)
Ooooo!
Vyléčíš mi záda? :)

Hele, a neměj obavy, nezapomeň, že medvídci i košišky umějí šplhat. Kočky teda líp, to je fakt. Já bych mohla to mohla třeba odzdola jistit. :D

*taky se těší*
aliceingarden: pic#73037395aliceingarden on May 30th, 2008 10:56 am (UTC)
Jo, klidně.:o)) Radši až v říjnu, po zkouškách...do té doby bych si netroufla.:o))