Hmm, jako sobectví se popisuje leccos. Od postoje "naučila jsem se netrápit tím, co nemohu změnit" až po "půjdu přes mrtvoly, protože záleží jedině na mně". Kde na té stupnici by ses tak zhruba chtěla octnout? ;)

Člověče, taky bych někdy ráda byla hnusný sobecký parchant, kterému je všechno fuk a ne trubka, která na každého bere ohledy a následně je bezohledně válcována.:o)
Ale jak píše Danae - ono opravdu záleží na to, jaké míry sobectví by se člověk byl býval dokázal a hlavně chtěl dopouštět.
Přiznám se ale, že z té věty:
"občas prostě nemůžete něco říct, protože víte, že to bude druhého bolet.", mě trochu zamrazilo. Mám v tomhle ohledu docela nepříjemnou zkušenost. Odehrála se taková hodně, ale ošklivá věc, které by se bývalo dalo předejít...Když to celé prasklo a já se s úžasem (překlad - pološílená vzteky) ptala Jisté Dotyčné, proč mě na situaci proboha neupozornila včas, dostalo se mi překvapivé odpovědi: Když já si myslela, že by se tě to dotklo.
Ehm...samozřejmě. To, že jsem následkem její (s prominutím) připosranosti musela horko těžko hledat náhradní řešení...to se mě zajisté nedotklo VŮBEC. Legrační bylo, že právě s tímhle člověkem jsem byla zvyklá, že se všechno - včetně potenciálních krizí - řeší narovinu a leckdy dost natvrdo.
Takže...v jistém směru mám mnohem radši, když mě někdo - kulantně řečeno - pošle do oněch míst a vše si, byť hlasitě, vysvětlíme, než takové to šolíchání...Zkrátka, nejsem z cukru.
Ale otevřeně přiznávám, že přesně vím, jak to myslíš.

Otázka je taky, jestli se budeš podle svého nejlepšího svědomí cítit líp nebo hůř, když budeš ten "sobec". Ale krom toho, jak psala Lemur - lidi nejsou z cukru - a mně se zdá, že nechat ostatní, aby očekávali, že k nim budeš jenom ohleduplná, i kdyby nevímco, to je zase trochu sobecké od nich.