?

Log in

No account? Create an account
 
 
18 July 2008 @ 07:31 pm
Sentimentální vzpomínky...  
Nevím, jestli v mém věku není trochu brzy na sentimentální vzpomínky, ale dneska jsem se ve snu vrátila na místo, které na dlouhá léta zmizelo z mojí paměti. U babičky za městečkem stával stařičký dům, kterému se obecně říkalo Pod strání. Patřil sice jednomu strejdovi, který se v něm před léty letoucími narodil, ale už v době, kdy jsem byla úplně maličká (to bylo ještě tenkrát, za jiného režimu, jak děda s oblibou říká), se v něm nebydlelo přes dvacet let. Podivný domek. Tedy domek, ona to byla pořádná vila. Dvě patra, dvě kuchyně, obří garáž, přilehlá kůlna, dvorek s králíkárnou a kurníkem, obrovská zahrada, stráň plná ovocných stromů, skleník. Stávala asi 20 metrů od břehu řeky. Tenkrát tam měla moje bábi pronajatou část oné zahrady a stromů, takže jsme tam v létě chodili dost často. Nevýhoda tohohle baráku byla jen v jeho poloze. Kratší cesta vedla po hodně neschůdné cestě kus po skalách, kus lesem, kus šupem po stráni (sentimentálně si vybavuji, jak jsem tam jako malá kličkovala mezi stromy a pak jsem válela sudy po svahu dolů, juchů). Strýček vyprávěl, že když se dům stavěl, musel se materiál spouštět ze skal speciální rourou a elektřina byla zavedená do téhle oblasti specielně kvůli tomuhle domu. Přístup pro automobil tam sice byl, ale zajížďka to byla asi na pět kilometrů, museli jste objet celé město a pak podél břehu po nestálé cestě až na zadní dvorek. Když říkám nestálá, tak to myslím doslova, protože ji pravidelně měnily jarní i letní povodně, v zimě na ni padaly stromy atd. Od záplav v roce 1997 tahle cesta neexistuje. A když jsem se tam loni v létě byla podívat, zjistila jsem, že už ani dům neexistuje. Strejda ho dal strhnout a celou zahradu se stařičkými stromky srovnal se zemí. Pozemek prodal. Škoda.
Tak to byl skutečně naprosto zbytečný úvod, ale chtěla jsem navodit atmosféru a vaší představivost, protože do tohohle místa, které moje dětství skutečně poznamenalo, jsem se dnes v noci alespoň virtuálně vrátila.

Svítí slunce přesně jako kdysi, klopýtám po skalách, kličkuju mezi strarými šveskami, ťapu si po úzké pěšince. Na stráni skoro uklouznu, ale pevná mužská ruka zabrání mému pádu. A už mě nepouští. A tak ruku v ruce slézáme těch posledních pár schodů, které tam provokativně postavil dědeček uprostřed stráně. Dvorek je čistý, bez pobíhajících slepic, pes v boudě klidně chrupá. Stromy jsou plné zrajícího ovoce a já svému doprovodu ukazuji, kde jsem si hrála jako malá. Jako vždycky nic neříká, jen se tak plaše rozhlíží a mile se usmívá. Projdeme zahradou, kolem skleníku, ocitáme se před vstupními dveřmi. Vytahuji klíč, vstupujeme dovnitř. Dům je v mnohem lepším stavu, než býval kdysi. Všechno je sice zaprášené a velké kusy nábytku jsou zakryty bílým plátnem, ale vypadá to zachovale. Spolu s doprovodem procházíme všechny pokoje, v obývacím pokoji u rozbitého okna je stále ono sršní hnízdo tak, jak si ho pamatuju, jako by tam snad bylo odjakživa. Po schodech nahoru, rychle projít druhé patro, kde je ještě nevykradená knihovna, a pak ještě výš, na půdu. Tam mi společník pomáhá otevřít velkou dřevěnou truhlu. Fotky. Plná krabice starých a ještě starších fotek, kterými se společně přehrabujeme. V paměti mi zůstaly dvě. Na té první seděl nějaký mladý muž na travnaté stráni, jedno koleno měl pokrčené a rukama se o něj otvíral, vlasy mu česal vítr a jeho zasněný pohled mířil kamsi ke hvězdám. V pozadí této fotky stojí rozmazaná postava. V reálu tahle fotka neexistuje, nikdy jsem neviděla ani ji, ani toho muže, ale jsem tak nějak přesvědčená o tom, že je to můj pradědeček (ten z Polska). Neptejte se proč, ale jsou věci, které vaše podvědomí prostě ví. Tu druhou fotografii mi podal můj doprovod. Poprvé a naposledy v tomhle snu promluvil.
„Podívej…koho mi připomíná?“ Opatrně přebírám fotku. Datum na zadní straně je docela jasné 26. 8. 1926. V tom roce byl dům postavený. A na fotce je detail osoby sedící na zemi u východní stěny domu. Paprsky slunce se opírají do její tváře, i jí vítr čechral bohaté kadeře. Je sice zahalená v podivné mlze, ale jinak ta podoba naprosto odpovídá. Přátelství z minulého života?
Strkám si tyhle dvě fotky do kapsy. Vítr začne foukat mnohem prudčeji a já se probouzím.
Jak jsem řekla, ten dům už neexistuje a je to velká škoda.
Tags:
 
 
Nálada: hungryhungry
Poslouchám: F.R.I.E.N.D.S
 
 
 
Lucie ~ Dangerousdangerouss on August 2nd, 2008 06:50 pm (UTC)
Tohle jsem si četla, když jsem byla u Regi. A jedna věc mi není jasná: jak to, že tu píšeš "dnes jsem se ve snu vrátila na místo...".
Protože tenhle sen jsi mi vyprávěla asi před dvěma lety...
Alice Strongholdspiritofdream on August 2nd, 2008 07:10 pm (UTC)
Opravdu?!
Jej, tak to se mi to zdálo znovu.
Už jsem to psala Adě, ale poslední dobou mám pocit, že mě minulost navštěvuje dost často. Zapomněla jsem, že jsem to někdy vyprávěla. Asi jsem měla pocit, že se to opravdu stalo. Nebo... *drbe se na hlavě*
Ale před dvěma lety by se mi asi nezdálo o tobě. Nebo to je takový bonus navíc...
Lucie ~ Dangerousdangerouss on August 3rd, 2008 03:41 pm (UTC)
Před dvěma by se ti nezdálo o mně? Jak to, že ne?

Tohle už jsi mi vyprávěla, tím jsem si jistá. Četla jsem to a přitom jsem nechápala, jak můžeš říct, že je to nový sen, protože přesně takhle už jsi mi to vyprávěla. Nevím, jestli osobně nebo v mailu, ale vyprávěla...
Alice Strongholdspiritofdream on August 3rd, 2008 03:42 pm (UTC)
Asi v emailu...
Ale určitě jsi tam nebyla ty. Co bys tam dělala? :))
Lucie ~ Dangerousdangerouss on August 3rd, 2008 03:51 pm (UTC)
Já dneska asi nic nechápu. :'(((