Posledních pár dní se tak nějak prodírám hustou tekutinou času. Chvílemi se dívám, jak svět kolem mě kamsi chvátá, jindy mám zase pocit, že se čas téměř zastavil. V mlze se objevují ledovce, kterými se snažím proplout elegantněji než Titanic, zatím se mi daří, ale není všem dnům konec. S hustě proudícím časem se totiž nedá nakládat podle rozvrhu. A tak pluju.
Dnešní ráno jsem se vzbudila nezvykle brzy, ovšem zcela dobrovolně. Zjištění, že mi táta vyzunknul všechno mlíko, nebylo zrovna příjemné, a tak jsem se rozhodla (později jsem samozřejmě zjistila, že špatně) projít se do obchodu, koupit si mléko a čerstvé rohlíky. Den se probouzel ze spánku a ačkoliv slunce svítilo, pohladilo mě podzimním svitem a jemným, lehce chladiivým vánkem. Miluju podzim snad nejvíc ze všech ročních období. Barvy, které hladí duši, slunce, které hřeje, ale nepálí, vánek, co chladí čelo, déšť, bouřky, vítr, bláto, stromy bez listí... to všechno je kouzelné. Příroda ukládající se ke spánku.
A nejhorší je, když vám takovéhle ráno zkazí náserná prodavačka!