August 30th, 2006

buttons

Heartsongs

Ukradeno u Ady :)
Zjistila jsem, že mluvit o písničkách se mi nepodaří. Proto nabízím jeden takový delší výsek z mého hudebního vkusu, který stejně nejde obsáhnout…
Už když jsem byla malá (ano, skutečně byly i doby, kdy jsem byla ještě menši než dnes) jsem milovala ty chvilky, kdy se táta rozhodl pustit náš starý gramofon. Zvuk, jaký vydá jehla, co se poprvé dotkne vinylu, je skutečně nezapomenutelný. Ještě z té doby ke mně doléhají líbivé tóny od Scorpions, Deep Purple, Led Zeppelin nebo Queen. Zakázaná Jasná páka, ještě zakázanější Karel Kryl, to vše měl tatínek ve své sbírce.
A moje první láska na sebe nenechala dlouho čekat. Freddie Mercury a jeho naprosto nezapomenutelný hlas, který ještě dnes rozechvívá moje srdce. Neumím vybrat jednu jedinou písničku. Všechny mají v sobě neopakovatelné něco. Ale kdyby přece jen, tak Bohemian Rhapsody… kdo pochopí tuhle, pochopí všechno. Stejně srdeční záležitostí zůstane i Karel Kryl, jehož jsem s rozechvělým srdíčkem a zatajeným dechem poslouchala, ačkoliv jsem ještě vůbec nerozuměla tomu, o čem že to vlastně zpívá. Ano, i Karel už mi zůstal dodnes. Co mi zní v hlavě nejčastěji? Bratříčku, zavírej vrátka, Habet a Monology.
Jak léta plynula, vinyl vystřídaly malé lesklé placičky a malá holčička začala přibývat na váze na rozumu, začala si hledat i vlastní hudbu, nejen tu od tatínka. Chraplák Kurta Cobaina a onen zvláštní nádech písní, co působil mrazivě i povzbudivě zároveň, mě zasáhly. Kurt na dlouhou dobu vyšuměl, ale právě v letošním roce se vrátil jako dobře hozený bumerang zpět. A Kurta nedám… ne a ne a ne. A kterou že od Nirvany? No, co třeba The man who sold the world
Přeskočím léta telecí, své krásné patnácté výročí narození. Tehdy jsem v chvilkovém zatemnění mysli podlehla volání davu, vyholila si hlavu na spáncích a necelé dva měsíce hodlovala punku. Láska k tomuhle stylu mi vydržela. Když to někdo umí, tak je to neopakovatelný zážitek (no, ostatně, když to někdo neumí, je to taky neopakovatelný :D ). Příklady nad jiné – Zvlášňý škola, Znouzecnost, Totální nasazení, Aqua Silentia, V.T. Marvin a spoustu dalších, které fakt můžu. A ze zahraniční tvorby musím jmenovat klasiku nejklasikovatější – Sex Pistols a God save the Queen! Punk is not dead, vážení.
Nejzásadnějším rokem pro můj hudební vkus byl rok 1998. Bylo mi třináct let a můj tehdy sedmnáctiletý kamarád mě poprvé vytáhnul na letní hudební festival. Letní tlení v Chrudimi. Mačkání v davu mi dobře nedělalo. A to až do okamžiku, kdy se z podia ozval ten nejúžasnější hlas patřící depresivnímu mladému muži. Kdo mě zná, tak tuší, že onen mladý muž nebyl nikdo jiný než Mardi a s ním na podiu celá Vypsaná fiXa. Už mě drží osmým rokem bez přestávky, každý text mě chytá za srdce. Nejoblíbenější písní zůstává Stereoid (byl první a na to se nezapomíná), Zabij mě, Potápěči a Samurajské meče (pomalá, uchvacující, o tom, jak jí z očí létají jiskřičky). Ano a pořád si chci Mardiho vzít :)))
Mohla bych jmenovat a jmenovat, stejně bych na někoho zapomněla. Takže v seznamu samozřejmě: U2, Daniel Landa, The Calling (velice nová záležitost), Placebo (snad ještě novější, ale o to intenzivnější mánie), David Bowie, něžná Enya, revoltující Gaia Mesiah, burácející Rammstein, pohodoví Skarface a Polemic, nenapodobitelní Red hot Chilli peppers. Klasická hudba nesmí chybět, protože zklidňuje moji roztrhanou duši, irské melodie, arabské rytmy… cokoliv, kde hrají dobře housle. Zkrátka hudba je můj život. Bez ní bych to tady mohla rovnou zabalit. Bez ní a bez knih.
  • Current Music
    Vypsaná fiXa
  • Tags
buttons

Vana je hrob...

Asi je to trochu depresivní název. No, ona je to i trochu temná a depresivní povídka...
Nějak mám asi temné období. Dneska večer jsem sedla k počítači. Do uší mi zněla Fixa, takže po zaznění fráze "vana byla hrob a voda hlína" jsem prostě musela začít psát. Šlo to samo. Temně...

Jo a vím moc dobře, že charekter toho, o kom se tam píše, k němu nesedí, ale nějak jsem ho tam prostě musela napasovat ;)

Collapse )
  • Current Music
    Vypsaná fiXa
  • Tags
buttons

Slova, co nemůžeš slyšet...

A aby těch povídek nebylo málo, napsala jsem ještě jednu. Čte to vůbec někdo? :)

Motivem téhle se opět stala Vypsná fixa (ostatně, kdo četl příspěvek o hudbě, má jasno)
Jedna moje oblíbená písnička má zvláštní text... Vlastně dvě prostinká souvětí

„Vypsanou fixou ti píšu slova, za který se nikdy nebudu stydět. Vypsanou fixou pořád a znova, ty slova nepřečteš, nebudou vidět…“

A i tohle nějak nahodilo soustrojí v mém mozečku a múza mě přišla políbit. Opětně psychotické, temné... Původně měl být hlavní hrdinou ten, jenž má duši stejně černou jako jméno, ale protože se to nějak vymklo mojí kontrole, tak se z něj vyklubal (paní J.K.R. náležící) nemluvný profesor. Jestli vám to nebude sedět, tak to máte blbý :) (ehm, furt lepší, než kdyby to byl Jindra Hrnčíř, věřte mi)

Collapse )