Just believe...

Když si včera mamka přinesla z půjčovny dvd, tak jsem nestačila žasnout. Mimo pohádky Anděl Páně (je skvělá, jestli neznáte, tak fakt doporučuju) si půjčila i Brokeback Mountain. Hmmm, hmmmm.
A teď se dokoukala, řekla, že se jí ten film líbil. A dokonce moc. Nepobuřuje, jen z něj má prý ještě větší depku. Hmmm, hmmmmm.
Co s tím mám asi tak dělat já?
Asi nic, takže půjdu vrátit dévédéčka do půjčovny. Hmmmmm.

Slunce svítilo, přesto jsem mohla venku chodit bez slunečních brýlí. Vítr čechral vlasy, objímal tělo poprvé ukryté v mikině. Vzduch už voněl podzimem a nebesa, byť modrá, měla v sobě už onen chladný nádech. V jednom místě jsem otočila hlavu. Zelená je sice stále ještě dominující barva přírody, ale už tomu tak dlouho nebude. A vítr mi donesl vůni ohňů, z dálky doléhal zvuk sekajícího se dřeva. A do ucha mi tiše zněl Karel Kryl a jeho Děkuji. Jak nádhreně mi bylo. A když člověk zavřel oči, dostavil se i onen dotek, který je tak nádherný, ale který není jen tak k mání...
Bylo mi blaženě.
Miluju podzim.
♥

Vedro. Vedro. Vedro.
VEDRÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓ!
Proč je mi sakra takový vedro?!