Just believe...

Je právě něco málo po desáté hodině. A já už jsem vzteklá, vzteklá, vzteklá!!!
U počítače sedím hodinu a ještě jsem se ani nedostala do systému, kde bych si eventualně mohla něco zapsat.
Pro ty, kteří by netušili, o co mi jde... Zápis do předmětů. Počítačově. Stylem, kdo dřív přijde, ten dřív mele... takže jakmile se systém otevře, je okamžitě přetížen...
Po hodině jsem se doplácala k tomu, že mi ruply nervy a nedostala jsem se nikam. Kolem půl desáté to sice zavánělo úspěchem, ale systém mi zarytě tvrdil, že se nemám ještě právo zapsat.

Chci někoho zmlátit, zabít, ublížit. Chci řváááááát!!!


Edit: Je půl dvanácté a já se stále nepřipojila ani k základnímu formuláři... Vyšilovala bych ještě víc, kdybych neměla kamarády, kteří jsou opravdu zlatíčka. Pepa a Bára srdnatě připojeni na internet a dávno zalezlí v systému zapisují moje předměty podle rozvrhu, co jsem jim poslala mejlem.
Co bych si počala bez nich? Asi bych skočila z okna.
Nevím ještě, co jim za to dám, ale něco určitě. Třeba pivo :)))

Edit2: Tak a Pepa mě zapsal... ♥

Dřív, než mi rupnou definitivně nervy, tak sem šoupnu další povídku. Jestli se mi dneska povede zapsat (alespoň třeba na jeden - slapni!), tak na pár dní zmizím z kybersvěta.
Hlavní postavy povídky nejsou moje, jsou to hrdinky anime seriálu KaleidoStar (můj oblíbený btw). Obě jsou akrobatky a jejich vztah prošel všemi možnými zvraty, od nenávisti až po to nejpevnější přátelství. Jenže já když jsem sledovala tento seriál, tak jsem ve vztahu Leily a Sory viděla něco. Něco víc. Něco, co tam asi nebylo, ale třeba taky jo (protože Leila žila s jednou producentkou z Broadwaye...jůůůů!).
A tak jsem zplácala povídku. Bezpečností opatření kvůli věku...hm... Asi jo, i když nikomu, o kom vím, že tohle čte, stejně není míň jak patnáct. Ale pro jistotu - bacha, je to femslash. :)

( Collapse )