Just believe...

...snažím se s tím nějak vyrovnat. Nejde mi to, ale snaha se cení. Kam se teď podívám, tam všude nalézám povídky věnované pro ni. Nezaspala jsem dobu? ušklíbnu se sama pro sebe a rychle tuhle myšlenku zavrhnu. Přesto jsem se právě teď, v druhé půlce tohohle kotrmelcového dne, rozhodla dát jsem jednu povídečku. Já sama k ní mám velice zvláštní vztah. Vlastě, mám ji ze všeho, co jsem kdy napsala, nejdraděj. Jestli se vám to nebude zdát, stejně moje mínění nezměníte.

A teď jeden osobní vzkaz. Sice jsi to už dávno četla a znáš to, vždyť ty i víš, že všechno, co píšu, je vlastně z velké částí hlavně pro tebe. Talí, sice se občas chovám jako on, ale nejsem to já. Já nezamykám dveře. Ty víš, co vše pro mě znamená(š), takže tady je. Online a s věnováním, které jí náleží.

( Collapse )

...že žlutý sníh se nejí!

Err...ne, to jsem zase v jiném filmu.

Poučení z dnešního dne? No, nevím, jestli se chci poučit, ale učitelé mají prý dvě zásadní vlastnosti, které je potřeba u nich rozvíjet.
1. Neustálou potřebu pečovat a ochraňovat (která přebíjí i touhu vybíjet se na dětech)
2. Neustále být otevření novým a novým věcem a snažit se neustále přehodnocovat svoje postoje.

A více co? Jo, jsem učitel. :)))
Protože se stávám optimistou a dnes mi došlo, že i na konci toho nejuplakanějšího deštivého dne může čekat duha.

Bylo to jako sen.

Krtečku?!
Krteškůůůůůů!!!
Byl tu, lezl po zdi, snědl jahody ani nemrknul a teď zmizel.

_{Nesnažte se tomu rozumět. Prostě to není možné :))}