October 19th, 2006

buttons

houpám se, houpám...

...na vlně nálad. Zvláštní. Jeden moment slzím bezdůvodně v tramvaji, chce se otočit, sebrat se a naskočit to nejbližsího vlaku či autobusu směr Ústí. Pak se zklidním. Chci volat a slyšet hlas. Pak se zklidním. Volám do práce, v kolik mě tam čekají. A než se vzpamatuju, je slzavá nálada pryč. A je nádherné odpoledne. Času dost, na Břevnov a procházku tak akorát. A já jdu, usmívám se a zkouším, jestli se chytí i ostatní lide. Úsměv. Jedna z nejkrásnějších věci, co můžeme lidem dát?
V tom případě se na vás usmívám.
Usmívám se zeširoka, vesele a trochu sentimentálně zároveň.
Usmívám se tak (a to je výraz od Ady ), že nemít uši upadne mi vršek hlavy.
Usmívám se na krásné dny které příjdou. I na ty dny, které tak krásné nebudou. Protože jsem přišla na to, že když jsem šťastná, mám víc štěsí.

Pokud se vám tenhle příspěvek zdá příliš halucinogení a ne mě nechutně optimistický (on je nechutně optimistický, to nepopírám), tak máte asi pravdu. Ale přišla jsem na to, že pokud nechám věci jen hroutit se, tak se zhroutí. Takže chytám. I kdyby to mělo být marně. Jenže já vím, že to marné nebude ;)

*hugs*