October 24th, 2006

buttons

O čase, který neposlouchá

Věřte tomu nebo ne, před čtyřmi měsici, někdy kolem druhé hodiny ranní, jsem konečně (jsme konečně?) našla tu odvahu a vyslovila to, co mi leželo na srdci už dlouho. Od té doby čas běží tak nějak divně, přijde mi to jako věčnost. A zároveň jako kratičká chvilenka. Vždyť čtyři měsíce byly dlouhé mé prázdniny po maturitě. Čas si se mnou prostě hraje, většinou ho nemám a přesto si na nás vždycky nějaký ten čas udělám. Náhoda mi do rukou vždycky nějak snese volnou chvilku a příležitost.

No a protože je to na 4 měsíce přesně, nemůžu odolat.

Líbám tě, talí...