December 5th, 2006

buttons

Krasosmutnění

Včera jsem jela tramvají cestou, kterou jsem jezdila ze školy dlouhé roky. Tma a hluk Nuslí vypadali snad ještě o něco více nevlídně než tenkrát. Ruka bolela. Hajlz, ale můžu si za to sama. Botič se podivuhodně vinul. Já chtěla jen zavřít oči a spát. Spát vedle hřejivé košišty, držet její tlapku a občas ji v noci zkontrolovat ve spaní. V jednom momentě jsem chtěla vyběhnout z té tramvaje, která se kodrcala po notoricky známé dráze, a nechat si zchladit pulsující čelo. Ale neudělala jsem... Doma se nálada kompletně odmrtvila.
Večer mě rozesmutnil.
Spánek...léčí?


A tak jsem ráno vstala, s radostí, že nemusím vstávat v šest, ale mám až od půl jedenácté.
Šedé mraky se povalovaly kolem okna v úžasných chomáčích, takže jsem cvakla.

Collapse )

Na závěr musím připojit zase jeden osobní vzkaz...

Collapse )