March 5th, 2009

buttons

O ženě, která ten den neměla zemřít

Stalo se to už dávno, před revolucí, v té době, kdy čas plynul jednotvárně kupředu i vzad, kdy v létě svítilo slunce a dětské autosedačky byly ještě ve smělých plánech konstruktérů.
Byla jednou jedna mladá paní, měla dvě malé dcerky a manžela už bohužel ne. Jednoho teplého letního dne posadila své dcerušky do malého červeného fiatu a vydala se za rodiči do Rajhradu u Brna. Té menší byl teprve rok, pořád brečela, takže doba odjezdu se značně protáhla. Dálnice D1 byla toho času prázdná, téměř bez aut, zdaleka ne tak přeplněná a nebezpečná, jako je dnes. Ale nitky osudu se přetrhly a do malého červeného fiátku naboural obří náklaďák.
V té době jsem seděla před televizí a nechápala jsem, proč maminka brečí při pohledu na autíčko na maděru. Nechápala jsem, že mladá žena a dvě děti ve věku jeden a tři roky jsou teta a kamarádky. Netušila jsem, že už tehdy jsem viděla Osud. Nebo alespoň jeho pohlazení.
Dívenky při první nárazu vyletěly ven a vyvázly vlastně jen s oděrkami. Mladá žena uvázla v troskách auta a z těla jí unikal život každou vteřinou. A pak Osud znovu navázal nitě a uvědomil si, že udělal něco špatně. Po dálnici D1 projíždí další auto. Za jeho volantem sední špičkový lékař ze západního Německa, který si tuto cestu vybral jako nejlepší spojnici na Vídeň. Když vidí nehodu, poskytne mladé paní velice odbornou první pomoc a dokonalým plněním Hypokratovy přísahy ji udržuje při životě do okamžiku, než přiletí vrtulník záchranky.
Mladá žena ještě celý následující rok podstupuje bolestivé procedury, které jí postupně zacelují všechny rány, ale žije a to je hlavní.
Ne, nebude následovat pointa o tom, že mladá žena se stala slavnou lékařkou a vynalezla lék, který zachrání miliony jiných lidí. Kdepak. Paní stále pěstuje a aranžuje květiny, tak jako to dělala vždycky a asi vždycky dělat bude. Ale kdykoliv se jí podíváte do očí, uvidíte radost. Nikdy si na nic nestěžuje. Dostala šanci. Šanci vidět, jak se ze starší dcery stala veterinářka, jak se z mladší dcery stala květinářka jako z maminky, šanci znovu se vdát a vychovat milého a hodného syna.
Teprve po patnácti letech se jí podrařilo najít onoho německého lékaře, který jí tenkrát zachránil život. Ani on na ni nezapomněl a když mu děkovala, řekl jí jen, že ten den prostě neměla zemřít, protože on se do Vídně chystal až o dne později, přesto ho něco nutilo jet dříve. Tahle obyčejná paní slaví každý rok dvoje narozeniny. Jednou své vlastní na jaře a druhé slaví 2. srpna, tedy v den, kdy se narodila podruhé.

Včera jsme s maminkou vzpomínaly na to, co se stalo naší sousedce. Byly mi dva tři roky, když se to stalo a včera jsem nestačila žasnout, co všechno si pamatuju. Letos v srpnu už to bude dvacet let, kdy se jedna žena narodila podruhé. Je to příběh jako z knížky, nezdá se vám?