Jsou filmy, které není možné posuzovat objektivně. Ne, pokud jsou o ikoně jako je Queen, ne pokud je udělaný po všech stránkách dobře a vkusně. Freddie je zobrazený jako člověk, žádná nedotknutelná ikona, ale zároveň bez zbytečného skandalizování, přítomen ani není žádný prvoplánový nahý zadek. Patnáct let skupiny je ukončeno v tom nejlepším — během dvacetiminutového vystoupení na Live Aid 85.
Bylo to neskutečné pokoukání a je fakt, že takovýhle film by se dal natočit o kterékoliv postavě hudebního nebe, ale tohle jsou prostě Queeni. A ti jsou vždycky o trošku lepší.
Patos se drží vždycky na straně dobrého vkusu, film nemá jediné hluché místo a Briana Maye hraje nejspíš jeho klon. Vůbec casting je naprosto precizní, i Rami Malek, který sice není úplně stejné muskulatury jako Freddie, ovládá dokonale každý jeho pohyb, gesto i úsměv. A Mike Meyers si zase střihne zajímavé cameo.
Písničková jízda chytí hned na začátku a nutí vás se filmem doslova prozpívat až do konce. A pokud si lidé v sále netleskají u Radio Ga Ga, sedíte ve špatném sále. :-)
Jako skalního fanouška a velkého znalce mě tam paradoxně rušila jediná věc — postava Freddieho lásky Mary. Vzhledem k tomu, že Mary je stále ještě dědičkou práv i hmotných statků, je tu zobrazená téměř jako světice, spasitelka a žena bez jediné chyby. Skoro jako by jediná její záporná vlastnost měla zarazit natáčení. Nicméně zase tak hrozné to s ní není a dá se ignorovat.
Suma sumárum — musím to nutně vidět znovu. A pak nejspíš ještě jednou.