May 3rd, 2019

teatime

Dobré rady

Mrs. Stronghold se snažila působit přirozeně, příjemně a všeobecně dobře naladěně. V ústavu se vše připravovalo na závěrečné zkoušky a po chodbách běhalo plno nervózních děvčat, knihovna i dvůr byly doslova obsypány čtenářkami tlustých zaprášených knih. Jinými slovy tam každý měl vlastní problémy a nevšímal si falešných úsměvů, jež nasazovala nějaká profesorka.
Nicméně zatímco studentky žily vlastním malým světem, zkušeným očím Mrs. Robinson neuniklo nic. Možná taky díky tomu, že poslední dobou trávila poměrně často odpolední čaje ve společnosti Mr. Evanse, a ten, ruku na srdce, rád jednal v zájmu své drahé přítelkyně Alice, si očividně občas pustil pusu na špacír.
Alice se snažila rychle protáhnout kolem ženy, která se jí za posledních pár let stala druhou matkou. Ale neměla šanci. "Kampak, má milá, vždyť zvonek nám dává ještě dobrých dvacet minut svobody," usmála se na ni a nenápadně ji chytila za paži. "To je ideální čas na chvilku klidu a ticha." Bez ptaní a téměř bez odporu odtáhla svou o tolik mladší nadřízenou do malého zarostlého atria. "Myslím, že tamta lavička se na nás dvě velmi těší."
Alice věděla, že bránit se zrovna Mrs. Robinson by bylo marné, ale stejně doufala, že hovor by se mohl ubírat trochu jiným směrem.
"Nejste ve své kůži, má milá." Konstatování, nikoliv otázka. Povzdech místo odpovědi.
"Mr. Evans mi cosi naznačoval," pokračovala Mrs. Robinson, "a já bych vám ráda řekla, ať nevěšíte ani hlavu, ani sebe. Ale," zvážněla na okamžik, "o tahle slova nestojíte, že?"
Prosté zavrtění hlavou.
"Myslela jsem si to. A už jsem vám říkala, že když přišli na svět Hans a Andrew, bylo mi požehnaných sedmatřicet roků? A viděla jste, jak krásní jsou oba moji chlapci, když jste byla přítomna Andrewově svatbě. Nikdo mě neokradl o jedinou minutu s nimi. Bůh vám vrátí, co jste ztratila."
"Ztratila jsem mnoho, drahá kolegyně. A každá ztráta bolí o mnoho víc než ta předchozí," vzdychla Alice a hleděla na zelený trávník.
"Alice... ztratila jste člověka, o němž jste byla přesvědčená, že je láska vašeho života. A dostala jste manžela. Přišla jste o přítele, který byl v tu chvíli nenahraditelný, a hle, Mr. Evans se nezdráhal vyplnit prázdné místo ve vašem srdci. I krásný Ottercat House, který jste považovala za domov, je nic ve srovnání s tím krásným domkem, který sdílíte s Mr. Strongholdem. Proč myslíte, že nedostanete zpět i to, co vám schází nejvíc?"
Mr. Robinson mluvila rozumně, klidně a jasně. Až příliš jasně, rozčilovalo Alice, protože věděla, že má její starší přítelkyně pravdu.
"Ale co dělat mezi tím? Bojím se, že moje milovaná akademie trpí mými neustálými odchody, příchody a tou trochou času a úsilí, které jsem schopná věnovat svému dílu." Nechtěla, aby to znělo jako kňourání, ale tón sebelítosti se stejně prodral na povrch.
"Tahle akademie žije vlastním životem, má drahá. Nerada to slyšíte, ale... dala jste tomuto místo duši a podnítila jste tolik lidí k činnosti, že, nezlobte se za má slova, se obejde bez vás. Potřebujeme vás celou a víme, že se k nám vrátíte. Ale dělat si výčitky kvůli místu je od vás hloupé.
A k té druhé věci, zlatíčko, co jiného byste měla dělat, než během toho čekání žít? Máte manžela, který rád objevuje. Máte výbornou hospodyni, jež nenechá váš domov na holičkách, když budete pryč. A všude tolik přátel, které je možné navštívit. Vezměte bryčku, vezměte kočár nebo třeba jenom zásobu dobrých bot. V Anglii, ve Skotsku nebo třeba za oceánem na vás čeká tolik krás. Nebuďte k nim slepá..." Starší žena přerušila své dobré rady a pohladila svou ředitelku po vlasech. Nechala ji tiše plakat na svém rameni a pak jí beze slov půjčila svou tvářenku a zrcátko.
"Lepší," vzdychla Alice. "A děkuji. Vám i všem ostatním, kteří se mnou pořád mají trpělivost.  A Mr. Evanse bude nejspíš můj drahý manžel v práci lépe zaměstnat. Pokud mají mladí asistenti tolik času na péči o nešťastné ředitelky dívčích ústavů, měli by častěji navštěvovat archiv.
"Váš úsměv se mi líbí," pokyvovala Mrs. Robinson.
"I mně," oklepala se Alice právě v okamžiku, kdy zazněl velký školní zvon. Odpolední výuka začala a obě profesorky se vydaly ke svým děvčatům. Alice cítila, že její hlava je o něco lehčí. Srdce ji pořád bolelo při představě, jak kolem ní brzy bude pobíhat "stádečko" potomků všech jejích přítelkyň, ale bolelo o něco méně. Čas byl sice trochu proti ní, ale zdaleka ho ještě neztratila tolik.

Collapse )