Just believe...

Jedna věc je při péči o nemluvně hrozně zvláštní. Čas. On plyne nějak jinak. Den rozdělený do půlhodinových segmentů se zdá nekonečně dlouhý, ale opak je pravdou. Než se naděju, už není osm, ale půl desáté. Jako kdyby někdo stříhal ten podivný metr nárazově. A smál se u toho.
Hodně si užívám okamžiky, kdy můžu ven, jako pyšná maminka vedle muže, který tlačí kočárek. Asi to zní pitomě, ale když vidím toho skřítka, jak je zapadlý pod hromadou peřinek, jsem strašně pyšná. Že je tady. A že je to moje práce. Že jsem ho stvořila a porodila a udržuju při životě. Nechci mít syndrom "jsem matka, kdo je víc", ale řekněme, že ho teď začínám chápat. Protože když se dívám na svého syna, vidím, že existují zázraky.
Dnešní půlhodinová pauza se protáhla natolik, že jsem zase mohla nahodit počítač. Další pauzu budu mít možná za týden. Ale pořád si to docela užívám.

Nedávno jsem si posteskla, jak mi chybí ta queer část mého já, tak jsem se rozhodla s tím něco udělat. Koupila jsem si pořádný kelímek na pití, abych měla lepší kontrolu nad tím, kolik tekutin do sebe dostanu. A jak mě nabádá nápis na něm, piju jako duha. Kromě toho jsem ještě investovala do trička s duhovým lemem na rukávech. Nevím, kdy budu moct zase vůbec někdy vyrazit na nějaký výlet, ale až to půjde, bude mi tričko ladit s šátkem, ve kterém bude spokojeně brumlat moje rainbow baby. Howgh.