April 16th, 2021

different reality

Safírové pohledy aneb prolaktinové zápisky no. 7

Občas mám chvilky, kdy držím malého v náručí a najednou, aniž bych si přesně uvědomila proč, se rozpláču. Prostě z pocitu toho zpřítomnělého štěstí, které je tady se mnou.
Je naprosto neuvěřitelné, s jakým naprogramováním přijdou děti na svět. Čím méně jsou tím novorozeným zvířátkem, tím více jsou a touží být lidmi. Ledňáček nemá ještě ani tři měsíce, a přesto už dovede udržet pozornost déle, než průměrný středoškolák při výuce (a taky podstatně méně spí). Sleduje mě těma nádhernýma modrýma očima, které už jsou téměř pořád tady, už neutíká na onen svět.
Za tři měsíce se naučil smát. Nejvíc se culí na svého otce, to vyloženě dělá cukrbliky a kroutí se, tak jak to malé děti dělají.
Za tři měsíce už vykalibroval ručičky natolik, že uchopí předmět v přiměřené vzdálenosti, přendá si ho z jedné tlapičky do druhé a nebo s ním praští.
Za tři měsíce už pochopil, že se domlouváme hlavně zvuky a neustále se snaží hovořit. Zní to přitažené za vlasy a ještě to potrvá dlouho, než bude zformovat mluvící aparát na cokoliv jiného než "apppff", ale už tím svým appff umí modulovat tak, že napodobuje melodii slov.
Kromě toho, že se ještě neumí ukázkově zvedat hlavičku a hlavně prostě nepase ty blbý koně, je to naprostý pohodář. Hysterický pohodář (mandlový olej na nožičky nepačííí!).

Collapse )