?

Log in

No account? Create an account
 
 
23 May 2006 @ 09:05 pm
O, Elbereth!  
No, asi si na to dám někam zapsat patent...


Tělo mám zasažené tolika ranami, cítím, jak z každé z nich pomalu uniká můj život. Pomalu. Jak zrnko po zrnku v přesýpacích hodinách. Nemůžu se už ani pořádně nadechnout. Víčka mám těžká. Skončila jsem tak, jak jsem se vždy obávala. Sama. Daleko. Pomalu a v bolestech. Jen hvězdy na černočerné obloze mi dělají společnost. Ó Elbereth! zašeptám...V tom přichází a vrací do mého života světlo. Už mám asi halucinace, protože mám pocit, že je při každém kroku zasypávána květy. Už samotná její přítomnost vlévá do mých žil naději. Opatrně otře můj obličej, protože na něm zbyly pouze cestičky, které po sobě v zaschlé krvi nechaly mé tekoucí slzy. Poté opatrně uchopí mou ruku. Políbí konečky mých prstů a ty se pohnou, ačkoliv by už dávno neměly. A pak...políbí každičkou ránu na mém zuboženém těle. Rány se zacelují s každým dotekem jejích rtů. Ústa jí planou krví jak upírovi...Přesto mi s každým polibkem vrací život...

A pak už jsem jen chtěla zabít popeláře, protože přijeli v půl sedmé ráno a vytrhli mě z tohohle snu!!!
Tags: ,
 
 
Nálada: blahblah
Poslouchám: Vypsaná fiXa