Alice Stronghold (spiritofdream) wrote,
Alice Stronghold
spiritofdream

  • Mood:
  • Music:

Púeticky

Melodicky, jemně, zmateně, vysmátě, něžně, uneseně, poeticky, púeticky. Prostě přesně tak.
Na zdravotní škole jsou neskutečně milé pedagožky. Chovají se ke mně líp než na praxi. Mám podezření, že je to proto, že tady mě opravdu potřebují a nejsem jenom nějaká další otrapa navíc. Prošla jsem si obě budovy školy, v kabinetě budu se dvěma čerstvými absolventkami, takže se nebudu bát. Ani vrátné se nebojím, je milá a příjemná (divíte se? já teda jo!). Obavy nemám ani z výuky. Nároky nemám žádné. Učit budu první ročník budoucích kosmetiček, masérek a nutričních sester. A dva třetí ročníky zdravotních asistentek. Všechny studentky jsou samozřejmě větší, zmalovanější a stylově propracovanější než já. Asi budou docela vykolejený, protože je hodlám zmedvědovat. Ha! ;)
Škola je ne daleko od Vyšehradu. Cestou na metro jsem neodolala a nechala se ukonejšit pohledem na Karlov a kostel Panny Marie a sv. Karla Velikého. Prostě ten pohled miluju a vždycky se mi tak rozbuší srdce, jako by vědělo něco víc. A teprve dneska po těch letech, které trávím takřka pravidelnými návštěvami Vyšehradu, teprve dneska mně to došlo. Byla to rána na vědomí tak silná, že jsem málem přepadla přes zídku, na kterou jsem si vyšplhala, abych lépe viděla. Slunce se rozzářilo a já je viděla. Všechny. Všech šest najednou, i tu chudinku uzavřenou daleko mezi Ječnou a Žitnou. Vyšehrad, Karlov, Apolináře, Emauzy, štíhlou a bledou Kateřinu, Štěpána a dokonce i Slup, tam dole pohlcená botanickou zahradou, se krčila v sevření bývalých hradeb. I přes všechny ty domy, komíny, zbytečné zdi a dráty, přes to všechno jsou vidět. Některé už jenom tak nesměle vykukují, jiné se stále hrdě tyčí nad ostatními stavbami. Jak nádherný musel být ten obraz, když kostely byly ty nejvyšší stavby ve městě? (Což mě přivádí k neustále hlodající myšlence, jak by město ovlivnil chrám Panny Marie Sněžné, kdyby husitské boje neukončily jeho stavbu?) A tak jsem tam ještě několik minut stála, nechala atmosféru, ať mnou může zcela prostupovat.
Pak jsem pomaličku vydala směr Celetná, abych mohla být chvíli s talí. Nakonec jsme pauzu strávily v menze na obědě. Krásně to vedle mě vonělo lívanci a bílou kávou, které měla talí k obědu. Mezitím došla řeč i na Filipa. Včera jsme s ním byly v čajovně, protože jsem mu chtěla předat slíbený čekuládový keksík. A představte si, že chvíli po našem hovoru mi Filip napsal smsku a ptal se, jak se máme. Prozřetelnost se zase tiše uchechtla.
Den byl tak nádherně podzimní. Asi jsem divná, ale já mám ráda tyhle dny. Fouká, je zima, ale ne moc, takže stačí bundička a mikina. Slunce už svítí neostře, nepíchá do očí, ale hřeje. Ještě chvíli jsem se procházela, nechala se ofoukat, doma jsem si uvařila kotel čaje se skořicí, a ta mi provoněla pokojíček. Zbytek odpoledne jsem tkala náramek. Z perliček. Vtipné je, že jsem měla bílé a zelené, které ve zkumavkách vypadaly zcela odlišně, ale v malém množství na náramku jsou skoro totožné. Ale i tak to vypadá pěkně. Perličky.
Cítím se púeticky a jsem zamilovaná do své přítelkyně. Může být snad líp?
Tags: historie, lu, melodie podzimu, učím, vůně, čaj
Subscribe
  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 32 comments