Znáte tu podivnou bolest, která vás prostoupí, když dočtete oblíbenou knihu? Miluju příběhy. A knížky jsou druhá největší láska mého života. Vžívám se do nich, chci poznat postavy, jak jen to jde...
Po roce (po dvou?) jsem se konečně odhodlala k přečtení Shadows return. A jsem ráda, že jsem si dala tak načas. Konečně jsem totiž připravená. Moje mysl se po tolika měsících zmatků (které jsem si ovšem ani neuvědomovala) uklidnila. A mám dojem, že jsem našla tu jiskru, díky které jsem byla jako Seregil. Ještě jednou chci moc poděkovat talí, že to se mnou nevzdala.
Nebudu spoilerovat, ne moc. Ale ta kniha se mě teď hrozně dotýkala. Tak, jak by nemohla třeba před půl rokem.
Nevnímala jsem, jestli je to psáno česky, anglicky nebo třeba čínsky. Před očima se mi míhaly obrazy, postavy byly živé. A Alec a Seregil s problémy, které mi nebyly cizí. Někdy kolem 300. stránky jsem myslela, že nenajdu dojemnější a bolestivější okamžik, než jejich setkání po útrpném odloučení. Mýlila jsem se...
I--I chose--you!
*slzí dnes už asi podesáté*
Když knížka skončí, mám radost, že znám příběh až do konce. Ale zároveň je najednou všude takové prázdno... Těším se na White road. A tímto žádám talí, jestli bychom si ji nemohly koupit dohromady. Co ty na to?

obrázek