?

Log in

No account? Create an account
 
 
19 August 2006 @ 09:53 pm
Magical days...  
Hned na začátek přiznávám, že v tomhle okamžiku mi zrovna příliš veselo není, ačkoliv to, o čem hodlám psát, byly ty nejkrásnější dny mého života.
Jenže protože i to nejjasnější slunce čas od času zakryje mrak, musely i báječné dny mít poněkud zvláštní konec.

Nejprve týden v Praze. Talí si musela zažít svůj vlastní křest ohněm. Mě viděla její rodina, ji viděla zase ta moje "rodinka" - moje skvělé kámošky. Jmenovitě Višeň (bez které by to prostě v mém životě nebylo ono), Romy a Kachna. (A tímto se lehce omlouvám Romy, jejíž zarmouceně naštvaný pohled mi neunikl... ne ne.) Co nakonec na moji novou známost (chiiiii) říkaly, vlastně nevím, protože jsme se odpojily příliš brzy. Další dny se nesly v duchu celodenního putování Prahou, já sama byla nadšená. Občas bych sice chtěla vrazit pár facek sama sobě za ty věčně poučující kecy, co vedu, ale snad se to v rámci provázení po Matičce ztratilo :). I já si tu turistiku užila, protože jsem se konečně po několika letech marných pokusů dostala do letohrádku Hvězda, do oné krásné bašty mystiků...Jej... Měly jsme spousty času, žádný stres a spěch. A pak náhle byl týden ten tam.

A další týden? Ten začal náročným přesunem směr Čechy východní, do lokality jménem Nové Město. Pokojíček u babičky stal se nám dalším přechodným útočištěm. Přálo i počasí, teplo tak akorát svádělo k toulkám po krásném městečku i okolí. Svoji milou kámošenku, která sama neustále chtěla iniciovat setkání, jsem nakonec potkala jen jednou. Škoda, ale měla jsem vlastní zábavu. Babička se o nás starala královsky, mám dojem, že jsem se zase musela užrat k smrti. Dny ve znamení neustálého smíchu a radosti ovšem musely skončit.

V Praze jsem našla maminku plačící a plyšového psa objímající. Vypadala, jako by se snad "mé sladké tajemství" dozvěděla tak deset minut před tím, než jsem odemkla dveře. Jenže na otázku, co se děje, mi stále odpovídá, že nic. Včera nám dost pomohla nečekaná schůzka s lithin, takže jsme se mohly vypařit a nechat maminku vyrovnávat se. Teď se melancholicky plíží bytem, snaží se mi vyhýbat a když spolu mluvíme, je to formálnější než kdy dřív. Není nic horšího, než smutná maminka. Kdyby byla naštvaná, hysterická, nakrknutá... cokoliv, čemu by se dalo čelit. Ale jak čelit smutku? A jak jí vysvětlit, že k němu nemá důvod, když s vámi odmítá mluvit? A jak čelit oné hořkosladké skutečnosti, když máte samy co dělat, abyste nepropadli slzám? Minule jsem horkotěžko snesla rozloučení po dvou dnech. Jak se cítím po čtrnácti, to asi ani vysvětlit nejde. Kdo ví, ten ví, kdo neví, nepochopí. Loučení v slzách (a to jsem přísahala, že nedovolím, aby mě někdo viděl v slzách) a patetickém objetí korunovalo jinak naprosto báječné a skvělé týdny. Jestli je můj život opravdu film, chci zabít toho pošuka, co psal scénář k dnešnímu dni. Jak jsem se z toho nádraží doplácala domů, to opravdu netuším. Jediné, co chci udělat, je zalézt si do nějaké díry... Ano... Moje současné mraky.



Jako takový malý bonus přidávám fotečky z dnešního večera.



Kouřové signály...


Jak to asi vypadá v nebi?


Něco pro bujnou fantazii


 
 
Nálada: sadcrying
Poslouchám: Scala and Kolachy brothers
 
 
 
(Anonymous) on August 19th, 2006 09:24 pm (UTC)
sneczech
Takže něco jako střídavě slzy a smích?? Ale smích jak je vidět převládá :-)
Alice Stronghold: bellsspiritofdream on August 19th, 2006 09:30 pm (UTC)
Re: sneczech
No smíííích byl až do včerejšího večera nepřetrižtě;)

Dneska to až do odpoledne ušlo. Večer byl tragickej. Ale už jsem se vzpamatovala. Takže už se zase usmívám. Jen maminka mě prostě trápí...
Lucie ~ Dangerous: Oh Prague my lovedangerouss on August 20th, 2006 09:16 am (UTC)
*hugs* ♥
Alice Stronghold: spiralsspiritofdream on August 20th, 2006 11:37 am (UTC)
*holds*