Alice Stronghold (spiritofdream) wrote,
Alice Stronghold
spiritofdream

  • Mood:
  • Music:

Magical days...

Hned na začátek přiznávám, že v tomhle okamžiku mi zrovna příliš veselo není, ačkoliv to, o čem hodlám psát, byly ty nejkrásnější dny mého života.
Jenže protože i to nejjasnější slunce čas od času zakryje mrak, musely i báječné dny mít poněkud zvláštní konec.

Nejprve týden v Praze. Talí si musela zažít svůj vlastní křest ohněm. Mě viděla její rodina, ji viděla zase ta moje "rodinka" - moje skvělé kámošky. Jmenovitě Višeň (bez které by to prostě v mém životě nebylo ono), Romy a Kachna. (A tímto se lehce omlouvám Romy, jejíž zarmouceně naštvaný pohled mi neunikl... ne ne.) Co nakonec na moji novou známost (chiiiii) říkaly, vlastně nevím, protože jsme se odpojily příliš brzy. Další dny se nesly v duchu celodenního putování Prahou, já sama byla nadšená. Občas bych sice chtěla vrazit pár facek sama sobě za ty věčně poučující kecy, co vedu, ale snad se to v rámci provázení po Matičce ztratilo :). I já si tu turistiku užila, protože jsem se konečně po několika letech marných pokusů dostala do letohrádku Hvězda, do oné krásné bašty mystiků...Jej... Měly jsme spousty času, žádný stres a spěch. A pak náhle byl týden ten tam.

A další týden? Ten začal náročným přesunem směr Čechy východní, do lokality jménem Nové Město. Pokojíček u babičky stal se nám dalším přechodným útočištěm. Přálo i počasí, teplo tak akorát svádělo k toulkám po krásném městečku i okolí. Svoji milou kámošenku, která sama neustále chtěla iniciovat setkání, jsem nakonec potkala jen jednou. Škoda, ale měla jsem vlastní zábavu. Babička se o nás starala královsky, mám dojem, že jsem se zase musela užrat k smrti. Dny ve znamení neustálého smíchu a radosti ovšem musely skončit.

V Praze jsem našla maminku plačící a plyšového psa objímající. Vypadala, jako by se snad "mé sladké tajemství" dozvěděla tak deset minut před tím, než jsem odemkla dveře. Jenže na otázku, co se děje, mi stále odpovídá, že nic. Včera nám dost pomohla nečekaná schůzka s lithin, takže jsme se mohly vypařit a nechat maminku vyrovnávat se. Teď se melancholicky plíží bytem, snaží se mi vyhýbat a když spolu mluvíme, je to formálnější než kdy dřív. Není nic horšího, než smutná maminka. Kdyby byla naštvaná, hysterická, nakrknutá... cokoliv, čemu by se dalo čelit. Ale jak čelit smutku? A jak jí vysvětlit, že k němu nemá důvod, když s vámi odmítá mluvit? A jak čelit oné hořkosladké skutečnosti, když máte samy co dělat, abyste nepropadli slzám? Minule jsem horkotěžko snesla rozloučení po dvou dnech. Jak se cítím po čtrnácti, to asi ani vysvětlit nejde. Kdo ví, ten ví, kdo neví, nepochopí. Loučení v slzách (a to jsem přísahala, že nedovolím, aby mě někdo viděl v slzách) a patetickém objetí korunovalo jinak naprosto báječné a skvělé týdny. Jestli je můj život opravdu film, chci zabít toho pošuka, co psal scénář k dnešnímu dni. Jak jsem se z toho nádraží doplácala domů, to opravdu netuším. Jediné, co chci udělat, je zalézt si do nějaké díry... Ano... Moje současné mraky.



Jako takový malý bonus přidávám fotečky z dnešního večera.



Kouřové signály...


Jak to asi vypadá v nebi?


Něco pro bujnou fantazii


Tags: babička, fotky, kamarádi, lu, pivíčko
Subscribe
  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 4 comments