Jsem už asi definitivně mimo. Jsem ve stádiu, kdy bych strašně moc potřebovala soustředění. Na učení, na psaní. Na cokoliv. Ale pokaždé, když se snažím do něčeho ponořit, přijde prázdno. Nemůžu si číst poznámky. Vlastně nemůžu vůbec nic. Jen si teď tak přemýšlím nad skořicí. A cokoliv udělám, řeknu nebo mě napadne, vždycky se nějak dostanu k ní. Nemůžu uvěřit, že te to teprve týden, co jsme se viděly naposled. Vlastně ještě ani ne. A tak si tu bloumám prázdným bytem a na tváři mám idiotský úsměv. Jsem ztracená. Definitivně.

Moc mi chybíš, talí. Tak moc, že se občas děsím toho, co bude dál, protože to asi bez tebe dlouho nevydržím.
Chi... ale nějak to zvládnem, že? ;))))

*jde se snažit učit*