?

Log in

No account? Create an account
 
 
26 August 2006 @ 08:43 pm
You take my breath away - short story  
Před pár měsíci jsem dostala literární záchvat poté, co zákeřný měsíc půl noci nakukoval do mého okna. Výsledkem byla povídka Panta rei, jak jinak než s tématikou upíří. Další hodně spontánní jednorázovka se v mé hlavě objevila nedávno. Minulý týden vzniklo z nezávázného povídání s dangerouss o jedné písničce od Queen další dílko. Dokonce jsem i překonala sama sebe a zcela výjimečně je hetero :)))



You take my breath away

Mrtvolné ticho přerušil náhle tichý harmonický zvuk, když pár štíhlých prstů bezmyšlenkovitě přejel po klávesách klavíru. Snad si ani neuvědomoval, že jeho levá ruka zavadila o klavír. S horečnatým pohledem hypnotizoval prázdný pokoj, jako by ho snad dnes viděl poprvé. Velká okna otevřená vpouštěla dovnitř chlad jasné noci, mdlé světlo měsíce osvětlovalo místnost. Mihotavé stíny se honily po stěnách, jak si vítr něžně hrál se záclonami a závěsy. Zhluboka se nadechl, zasedl za klaviaturu a nechal prsty, aby samy vykouzlily nějakou melodii. Ale ruce se mu brzy příliš rozklepaly, a tak musel od klavíru rychle pryč. Uvelebil se v koutě, schoulený sledoval měsíc, který se usadil na zábradlí balkónu. Vzdychl. Věděl, že ho jednou opustí, ale… Najednou se cítil hrozně sám. Opuštěný. Zmatený. Jak se tak krčil na podlaze, přísahal by, že stále slyší její kroky. Že se všude ozývá její zvláštní smích. Její rty těsně jeho ucha šeptají něžná slůvka. Tak něžná, že by to do ní nikdy neřekl. Pokaždé, když odcházela pryč, hlodal v něm červíček pochyb o tom, že už se mu nevrátí. Dnes se jeho obavy naplnily. Rozklepal se, protože měl pocit, že právě ucítil její dotek. Její dlouhé nehty se mu zaryly do kůže přesně na hranici mezi rozkoší a bolestí. „Vzala jsi mi dech,“zašeptal do ticha. Vzala jsi mi duši, dodal sám pro sebe v duchu. Sám se podvolil. Sám to chtěl, aby mohl zůstat s ní. Proč ale musela zmizet tak brzy? Ještě pořádně neví, co si počít sám se sebou. „Však já si tě najdu, ať už jsi odešla kamkoliv…“ řekl a rozhodně se postavil. Jeho kroky duněly dřevěnou podlahou. Ještě jednou se rozhlédl po pokoji, snad aby si ten pohled vtiskl do paměti. Bez dalšího váhání otevřel dveře do vedlejší místnosti. Myslel, že bude na ten pohled připraven, ale i tak ho zamrazilo. Ležela bez hnutí na posteli bez nebes. V bílém. Taky paradox. Krvavá růžice zdobila alabastrové šaty a hyzdila její mléčně bílou pleť v místě, kde kdysi tepalo její srdce. Kdyby mohl plakat, asi by teď ronil slzy. „Nechala jsi mě tu. Samotného. Co já teď? Jsi tak sobecká…“mluvil na ni a pomalu se přibližoval. Naposledy ji pohladil po temných vlasech. S chvějící se rukou konečně vytrhl dřevěný kolík, který ji nemilosrdně trčel z hrudi. Potom jí něžně zavřel oči. Naposledy. Sevřel kolík, v očích mu blýsklo. Vítr zesílil a do místnosti se tak dostalo větší množství stříbrné záře. Ve svitu měsíce se zaleskl pár bílých tesáků. „Vzala jsi mi dech,“pošeptal do ucha, které ho již neslyšelo. „Je na čase zjistit, co vlastně dokážu,“pronesl a vydal se noci vstříc.

Tags:
 
 
Nálada: calmcalm
Poslouchám: Queen
 
 
 
(Anonymous) on August 28th, 2006 08:05 am (UTC)
Ada
Přečetla jsem si to už včera, ale už nebyl čas, napsat jakýkoli - tím spíš smysluplný koment...
Krásně temné. Bolavé. Nádherné. Tohle mám ráda. Zkrátka - líbilo. Doopravdy. Jen tak dál...:)
Alice Strongholdspiritofdream on August 28th, 2006 12:24 pm (UTC)
Re: Ada
*červená se* Děkujůůůůůů!