Dnešní den byl zvláštní. Už od rána pršelo a pršelo, jako by mi i nebesa připomínala můj smutek. Ale kupodivu se cítím poměrně dobře. Poměrně. Normálně mi trvá tak týden naplněný pochybným zamlknutím a neschopnosti myšlení, než přijde onen naprosto uvolňující hysterický pláč, který všechno smyje. Záchvat pláče jsem měla včera, kdy jsem se téměř hodinu a téměř bezmocně zmítala v rohu pokoje. A pak...pak to bylo lepší. Dneska to bylo lepší. Zítra bude zase o něco líp...
Člověk, který už na tomhle světě není, byl hodně nemocný. Rozloučili jsme se s ním už v době, kdy měl poslední zlomky vnímání. Přesto se mi klepou ruce. Už nikdy neuslyším písničky od Nirvany zpívané jeho úžasným chraplákem...
SBOHEM...

A protože se nějakým absolutním nedopatřením stalo, že jsem skutečně udělala zkoušku (o jejím průběhu snad jindy), seděla jsem navečer v pokoji, koukala si bezzstarostně z okna... a pak se to stalo. Jako by tam nahoře někdo věděl.



A tak to bylo celý den...


Kapky jako slzy stékaly po mém okně...


Když tu náhle..
Objevilo se slunce za mrakem???


Nebe se skutečně protrhávalo...


A pak... No, vychutnejte si ji samy.
Nejdříve jako by se zdráhala, ale pak se ukázala v celé své kráse.
Dokonce dvakrát...






Ebiny voskovky v kotlíku?? ;)