Jemné doteky ledových prstíčků paní Mlhy nehladily tváře poutníků, bodaly je a pálily. Město bylo podivně tiché, nerušené dutými vibracemi kolejnic. Pražané statečně vyrazili, kupodivu se v žádné tváři nezračil vztek, nýbrž odhodlání dosáhnout cíle, ať už byl kdekoliv. V mrazivé noci pokryla krajinu skleněná krusta. Listy i větvě zamrzly ve svých slzách, pozdní plody se zahalily do neproniknutelných křišťálů, neroztavil je ani obláček horkého dechu.
Snad jeden lísteček, uplakaný, vystrašený z tíhy, kterou nebyl zvyklý nést, tál pod prsty bez rukavic. Park vrzal, lezavě, až se mlha prodírala podél páteře osamělého chodce.
Byla zima. Poprvé takové, že ochromila město. Město se však nenechalo zlomit.