Život je zamčená skříňka a smrt je jako Pandora, je krásná jako záletnice, měkká jako kurtizána s očima černýma, sladkýma a tak mocnýma, že jen pohled stačí, aby člověk podlehl. A krása těch očí zůstává tu ještě dlouhou chvíli potom, co ona již dávno přešla.
Tak přesně tahle pasáž v jedné povídce Karla Čapka mě inspiroval k napsání následujícího. Jeho cit pro slovo byl/je skutečně úžasný.


Noc
Nevýslovně krásná měsíční noc. Nevýslovně kouzelná noc, noc jasného úplňku, noc stříbrná a pohansky svatá. Neměla odvahy jít spát za této noci tak čarodějné, byla sama a plná úžasu nad přemírou krásy, která zaplavila spící svět. Procházela se rozsáhlou zahradou a zanechávala za sebou jasně čitelné stopy. Očarována nádherou noci nevšimla si temného stínu, který hladově slídil po jejích šlépějích...

Každou noc pevně zamykala dveře. Každou noc slýchávala jeho kročeje a dokonce dech v klíčové dírce. Více a více podléhala jeho vůli, která ji ničila. Dnes jeho vůle zvítězila. Snad nepozorností, snad schválně. Klíč v zámku se neotočil. Ležela v polštářích, plakala, napjatě sledovala nejprve pruh světla, později také siluetu, která ho zastínila. Tiché kroky se k ní blíží...

Zatím se sneslo šero. Nikdo si přesně nevšiml, kdy se mezi ně připlížila tma. Tma, která dusí a svírá, ta hluboká propast, přehluboká, na jejímž dně se skrývá jejich zoufalství. Jen noc, která naslouchá dechu spících a sténání nemocných, ona jediná ví. Ví, proč již umlkly tiché steny dívky, která plakala, a nyní již nepláče. Jenom noc mohla nahlédnout do jejího pokoje, přiložit ucho k jejímu srdci, sevřít její hrdlo ležící v bílých polštářích. A jenom temnota mohla slyšet ticho děsivější než nářek.