V našem parku žije na rybníčku malá kachní rodinka. Součástí vybavení je sice domeček, ale moc ráda tam mamka kachna a sedm statečných písklat nepobývá, raději si je hýčká někde na břehu ve vyšší trávě. Před pár týdny jsme se v podvečerním melodickém procházení parkem seznámili s prťousky, spinkali nalepení jeden na druhém na břehu, zatímco máma výhružně káčala, když jsme se přiblížili na tři metry. Od té doby se na ně chodíme dívat, vždycky na procházce tak po očku hledáme, kde asi ta "naše rodinka" asi je. Dneska jsme (výjimečně za světla) s kelímkem fofoly opět vyhlíželi, ale nebyli na svém obvyklém, dokonce ani na pár neobvyklejších místech.
Už jsme byli na cestě domů, když jsme zahlédli. Na splavu mamka kachna ozobávala sliz, mrňousové se placatili kolem, ale jedno sice mrskalo nožičkama hodně, ale stejně ho vzal proud a skončilo pod jezem. Nic se mu nestalo, ale nešťastně pískalo, protože zbytek rodiny byl nahoře. Mamka káčala, pískle plavalo, ale nahoru nevyplavalo. Ostatní sourozenci se dívali, kde jim to píská, až dole skončilo další.
To už kachna nevydržela, sletěla za těmi dole, pět dalších tak nejistě popískávalo, tři se nakonec splavily, dvě tak pořád obcházeli a nechtělo se jim proudem. Stáli jsme na břehu a užasle pozorovali, co bude dál. Pak máma zakňákala a dvě poslední udělala ukázkový elá hop z hráze do klidné vody, hýbala u toho křídélky a pak šup šup k mámě. Určitě už přijdou na to, jak se po břehu přebatolit zpět na rybníček, ale dobře to dopadlo a všichni skončili spolu.
Bylo to neuvěřitelný drámo a nemohli jsme odtrhnout oči.

Jo... je léto a nemáme co dělat. Záviďte. ;)