Zazáříme si

Inu, je to tak. Je září. Ačkoliv ti mladší si přijdou do školních budov pěkně až v pondělí, což je rozumné, my už máme pěkně napilno a někdy už nevíme, kudy kam hned dneska.
Já i Nathanel máme neobvyklé případy vzhledem k závěrečnému papírování (ano, nejprve se uzavírá předchozí pololetí, bez toho nový papír přece nemůžete začít). Do mé třídy už od dubna nechodí jeden klučina, který ale nižádným způsobem neinformoval školu o důvodu své absence. Je tedy vedený jako student, musel udělat zkoušky ze všech předmětů, na které se samozřejmě nedostavil, nicméně studentem zůstává i nadále, jelikož nepodal ani žádost o ukončení, ani o opakování ročníku. Ergo se s ním papírově ještě budeme srát do chvíle, než se nám z pošty vrátí neotevřené doporučené psaní. A já budu mít neukončený minulý školní rok, to mám radost.
Nathovi zase jeden žák neudělal dodatečnou zkoušku, ale opravnou má až příští týden. Takže postupuje do vyššího ročníku z pětkou, což systém není schopný pochopit.
Upřímně, doufám, že se mi podaří nezešílet hned. Ale mám k tomu našlápnuto, protože rozvrh mám ještě kreténštější než loni a vypadá to, že nebudu schopná chodit zpívat. Což mě mrzí asi úplně nejvíc.

V mé třídě bude nakonec 27 žáků. Nevím, jestli je to moc nebo málo, ale mrzí mě, že jsem dva cestou tak nějak poztrácela.

Inu. Tak.