Alice Stronghold (spiritofdream) wrote,
Alice Stronghold
spiritofdream

  • Mood:
  • Music:

Pomsta klasika :)

No, jak jsem psala včera, tak nápad prošel mozkovou cenzurou a ruce byly ochotny ho sepsat. Ano, další povídka. Berte ji s velkou rezervou, je to taky tak trochu moje malá osobní pomsta všem nevzdělaným blbcům, se kterými jsem se musela setkat. Příklad za všechny: blbec, který nechápal, proč v Rakousku dělají tolik povyku z toho, že někdo ukradl lebku psa. Vysvětlivka - z Vídeňského hřibitova někdo ukradl Beethovenovu hlavu...



Srdeční rytmus


„Jste tak akorát pěkně podělaný…“zařval a vzápětí zmizel v temném průlezu ve starém domě. Další dva jen tumpachově stáli venku a napjatě čekali. Nevěřili ani na duchy, ani na kouzla a čáry. Ale tenhle dům, TENHLE dům byl divný. Jen pohled na něj způsobil, že vám naskočila husí kůže po celém těle, a jakoby byl obklopen neviditelnou bublinou, protože v jednom místě jim nohy odmítly poslušnost a zastavily se. Jen blázen mohl jít dovnitř. Blázen nebo on. Rádoby cool frajer. I jeho vevnitř přešel úsměv. Ale samozřejmě, že by to nikdy nepřiznal. Pořádně nic neviděl, proklínal se, že nemá třeba baterku. Modravé světýlko z mobilu mělo snad ještě horší efekt než tma. Ruiny, trosky, prach. A náhle… V prvním momentě by byl schopný vyskočit ke stropu. Hrobové ticho prořízl melodický zvuk. Klavír. „Co je to za příšernej zvuk?“pronesl do tmy a šel se zvědavě podívat. Krásný, lesklý a zcela zachovalý klavír hrál známé tóny. Známé každému alespoň trochu kulturně vzdělanému člověku. Škoda, že on nebyl kulturně vzdělaný ani trochu. Uchváceně pozoroval osamocený nástroj. Jeho srdce začalo bít jako o závod. Přizpůsobovalo se tónům. Rytmus okupoval jeho tělo. Když dohrála základní pasáž, konečně se vzpamatoval. Tak rychle, jako právě teď, ještě nikdy neběžel. Teprve u východu se zarazil. Nasadil samolibý úsměv a vylezl ven. „Jste fakt podělánci,“pronesl směrem ke kamarádům, kteří již nedočkavě přešlapovali.

***


Převaloval se na posteli a zacpával si uši. Melodie mu zněla neustále v hlavě a měla na něj velice negativní účinky. Najednou se jeho přehrávač zapnul sám a znovu spustil. Základní tóniny zas a znova. Jen pomaleji. Srdce mu bušilo, rytmus proudil žilami. Pak zase konec. „Co je to sakra za příšernou melodii?“zařval a shodil přehrávač na zem. Kdyby věděl, že ji za noc uslyší ještě několikrát, asi by si ji i zapamatoval. Mobilní telefon zazvonil. Jenže místo vyzváněcího tónu, co byl momentálně in, spustila klasika. Pomaleji… Srdce chytilo rytmus okamžitě. Zbledla zřítil se k podlaze. „Panebože!!! Kdy to přestane?!“ bylo mu opravdu zle. V horečce vyběhl ven a doufal, že když nebude v dosahu čehokoliv, co by mohlo hrát, už melodii znovu neuslyší. Jak jen mohl zapomenout na místní rozhlas? Z amplionů se ozvaly první tóny téměř okamžitě, jak se dostal na ulici. Jenže utéct už jim nemohl. Pomalý rytmus ustal. A s ním přestalo tlouct i jeho srdce…

***


Uvnitř jí přešel úsměv. Proklínala se, že sem vůbec lezla. Proklínala kamarádky, že zůstaly venku a nechali ji samotnou. Baterku neměla, modravé světýlko z mobilu mělo snad ještě horší efekt než tma. Ruiny, trosky, prach. A náhle… Hrobové ticho prořízl melodický zvuk. Klavír. Nejprve se polekala a byla by schopná vyskočit na strop. Pak se jen usmála. „A hele…Osudová.“…



Edit: Ještě mám v zásobě dvě. Vlastně to byla původně jedna. Stejný začátek, ale po pár minutách se mi vynořily takové alternativy, že z toho vzniknou dvě. V hlavě jsou. Teď jde jen o papír.
Tags: povídky
Subscribe
  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 2 comments