?

Log in

No account? Create an account
 
 
15 September 2006 @ 09:05 pm
Don´t break my heart  
Jo, napsala jsem to. Opravdu jsem to napsala. Sama se tomu divím... ;)


Nezlom mi srdce


Když si jako malá holčička živě povídala se stíny, přišlo to všem úplně normální. Když si se stíny povídala po smrti maminky, přišlo to všem normální. Když ji ovšem otec přistihl, jak si povídá se stíny ještě ve dvanácti letech, tak už to nikomu normální nepřišlo. Hodiny strávené u psychologů ji jen utvrdily v tom, že přesvědčovat o něčem dospělé prostě nemá cenu. Zvlášť, když viděla a slyšela věci, co jiní ne. V každém meziprostoru zahlédla trola, bubáci žili ve skříních, její černá kočka nebyla obyčejnou kočkou, ale démon, kterého její vlastní maminka zaklela do podoby kočky. Ne, nemělo to cenu. Proto si nasadila masku normality, schovávala se za normální žití a se svými stíny rozmlouvala už jen tajně. A potichu.
Kočka jí nesnášela. Démon byl zákeřný a škodolibý, způsoboval jí neustále potíže, ale nemohl se od ní hnout. Její matka ho zaklela, jen ona ho mohla vysvobodit. Buď ona, nebo její dcera. A protože maminka už nežila, živila démona jediná naděje. Že dcera jednou zdědí matčiny schopnosti.

A tak dívenka rostla a rostla...
Sladkých čtrnáct oslavila zrovna před týdnem, když se v jejich třídě objevil nový spolužák. Na všechny spolužačky měl přímo magnetické účinky. Ale na ni ne. V jeho očích bylo něco tak chladného, něco, co vídala jen v očích "těch jiných".

"Mám s ním dneska rande... chápeš? Já a on. Rande!"vzdychala Eliška a svezla se po židli, jak jen to bylo možné. Otočila se na ni s pozvednutým obočím. "Co na něm všechny vidíte?" kroutila hlavou. "Žárlíš..."prskla Eliška a jala se čmárat srdíčka s písmenky. Mávla rukou a věnovala se své vlastní práci.

"Měla ses alespoň hnusně?"optala se černá kočka ležící stočená do klubíčka na její posteli a blýskla po ní svýma očima. Jedním modrým, druhým zeleným. Spražila Démona ledovým pohledem Dneska neměla na drzé a provokující řeči zakleté kočky opravdu náladu. Něco se děje. Něco.

Ráno zjistila, že místo vedle ní je prázdné. Eliška nedorazila ani později. "Nevíte, co je s Eliškou?"zeptala se několika dalších spolužaček. "S kým? Kdo je jako Eliška?"opáčily holky poněkud znuděně. "Přece moje spolusedící." Dělaly si z ní snad srandu? "Ty ses snad zbláznila, ne? Vždycky jsi seděla sama..."mávla rukou Gábina a nechala ji být. Byla zmatená. Kdo se tu zbláznil... Ona nebo ti druzí? Po pár minutách vstoupil do třídy ON. "Cos s ní udělal? Vím, že včera byla s tebou!"vrhla se na něj okamžitě. Ušklíbl se. "Netuším, o čem to jako mluvíš..." řekl, ale jeho oči ho prozradily. Lže, došlo jí okamžitě.

Za týden zmizely ještě další dvě spolužačky. Nikdo je nikdy neviděl, nikdo o nich neslyšel. Jako by najednou neexistovaly. Všechny stopy ukazovaly na něj. Jenže i on se tvářil, že neví, o co tady jde. Až do momentu, kdy se odvážil přijít za ní. "Nechtěla bys se mnou dneska třeba...ven?"tvářil se jako nebe samo. Chtěla ho vyzkoušet. Musela zjistit, co se děje. Souhlasila. Ovšem její čtrnáctileté srdíčko se nějak podvědomě zachvělo pod přívalem první lásky...

Přešlapovala v parku a čekala. Tma se pomalu snášela a ona začínala být nervózní. Kdo ví, co má v plánu jí udělat. Neměla by být sama...Z myšlenek ji vytrhl jeho příchod. Zamumlal nějakou ne příliš inteligentní výmluvu a vyrazili. Chodili a povídali si. V několika momentech se přistihla, že přestává být ostražitá a zapomíná, že tohle není normální schůzka. Byl skutečně okouzlující. Jako by znal přesně její pocity, jako by četl někde nějaký scénář a věděl, kdy a co má říct, aby byla šťastná. Večer uplynul ani nevěděla jak. Doprovodil ji před dům. "Hm... díky,"zamumlala lehce rozmrzele, protože stále nezjistila, co se stalo spolužačkám. "Jsi skvělá... Mohl....mohl bych ti něco dát?"v očích se mu objevil ten výraz, co v nich zahlédla poprvé. Naděje se jí vrátily. "Jistě."přešlápla na schodech. "Jsi strašně fajn...Chtěl bych si to někdy zopakovat." Jeho herecké umění právě předvádělo svoji mistrnost. "A co za to?" kousla se do rtu. Tohle nechtěla říct. "Snad jen můžu doufat, že nezlomíš moje srdce,"usmál se na ni, spiklenecky mrkl a cosi jí podával. Pohlédla na malé srdíčko z lesklého kamene, co se houpalo na řetízku. "Děkuju." tváře zrudly, dech se zrychlil, byla ráda, že je tma. Otočila se a vběhla do domu.
Neviděla, jak naštvaně praštil pěstí do víka od popelnice...

Srdíčko se houpalo na jejím prstě. Čas pokročil a hodina duchů se přiblížila závratnou rychlostí. Nepřítomně hleděla z okna a snažila se udělat si v hlavě jasno. Co se to tady děje? A jak tam tak seděla, rozepnula řetízek a chtěla si ho nasadit kolem krku. V tom náhle přiskočila kočka, zaprskala, srazila ji k zemi. "Zbláznila ses?"naježila se koukala na ni. "Co se děje?"už asi vůbec nic nechápala. "Tohle by tě nadobro vymazalo z reality!"kočka zněla velice přesvědčivě. Teprve teď vše pochopila. "Pche... nezlom mi srdce." Napřáhla se a vší silou praštila těžítkem do kamenného srdíčka. Rozletělo se na dva kusy. Přísahala by, že slyšela křik...

"Holky jsou zpět. Všechno je v normálu. Teda, na svoje poměry,"vyprávěla démonovi, který ležel stulený v jejím klíně. "Tohle byl jen začátek. Budeš se muset vypořádat s mnohem většími zly. A jestli budeš mít štěstí, dopadneš jako tvoje matka..." ani teď nemohla být kočka milá. "Proč jsi mně zachránila? Nesnášíš mě..."pohladila ji po hřbetě. "Někdo mě jednou musí dostat ven..." pronesla kočka a tiše si zavrněla.
Tags:
 
 
Nálada: lovedno comment
Poslouchám: Vypsaná fiXa
 
 
 
Alice Stronghold: Johnnyspiritofdream on September 15th, 2006 08:22 pm (UTC)
Telepatie je nebezpečná... Hlavně ta naše :))