😮 scared Podvinný mlýn

Listens: Lullaby for a stormy night

Co bylo a co není? - část 1.

Asi bych na začátek měla napsat pár těch slov — toto nikdo není povinen číst, nikoho nenutím reagovat, můžete kdykoliv přestat a klidně mi začít i nadávat. Tohle tu nebude kvůli komukoliv cizímu, ale pro mě. Jedním z nejdůležitějších kroků na cestě za vyrovnáním je schopnost vyslovit, co se stalo. Takže nebude to asi moc hezké. Musím si v hlavě porovnat hodně detailů a předem říkám, že se můžete setkat s docela velkým množstvím krve a detailů, které nemusejí být všem příjemné. Ale pravdou je, že potřebuju napsat i tohle. Protože nejhorší na celé naší ztrátě je pocit, že jsme v tom sami, protože se o tom nemluví. A já v tom nechci být sama...

Musím se vrátit hodně daleko, vlastně na podzim roku 2017, kdy se tak nějak nenápadně proplížily stíny, kam vůbec neměly. Z Portugalska jsem si nejenom přivezla spoustu dojmů a nezapomenutelných obrazů, ale taky pocit, že jsme nepřijeli sami. Pravděpodobnost byla hodně malá, ale menstruace nepřicházela a já poprvé pocítila takové podivné radostné chvění, že bylo požehnáno. Bylo to brzy a vlastně se to vůbec nehodilo, ale ten pocit byl nádherný, až jsem se skoro lekla, jak moc. Těhotenské testy zarytě mlčely a s postupujícím podzimem a nekonečně dalekým termínem prohlídky u doktorky taky postupovaly moje nervy. Prapodivně mi rostlo břicho, ale později se bohužel krutě potvrdilo, že ve mě roste něco úplně jiného než dítě. Příšerná panika vyvolaná nádorem na mém jediném funkčním vaječníku ustoupila až tehdy, když veškerá vyšetření potvrdila, že se jedná o zcela neinvazivní, nezhoubnou a ve své podstatě neškodnou cystu, kteroužto pohltí čas (a nebo chemie, kdybych to chtěla rychle). Vyhlídky na těhotenství se rozplynuly a já jsem poprvé plakala svému, tehdy teprve nastávajícímu, muži na rameni a omlouvala se, že nejsem nejspíš schopná mít v nejbližší době dítě. Všechny tyhle věci se rychle zakryly blížící se svatbou, milý můj mě ujistil, že všechno je v pořádku a moje panika je zcela zbytečná.

S pocitem toho, že máme vše ve svých rukou a na doporučení doktorů se do léta budeme snažit o přirozené početí, teprve potom bude čas na další kroky, jsme hodili starosti za hlavu a chystali se na Vánoce. Když jsem na Štědrý den ráno držela v ruce pozitivní test, nevěděla jsem, co mám dělat. Klepaly se mi ruce, brečela jsem štěstím a chtěla jsem vyběhnout do ložnice a mávat tím počůraným papírkem mužovi před očima... Nechápu, kdy a jak se to povedlo, nicméně zcela přirozenou cestou se úplně první schopné vajíčko, které se proklubalo tou mizející cystou, rozhodlo, že se nechá ukecat. Vydržela jsem úplně celý den a nechávala jsem si tuhle zprávu jako dárek. Už navždycky si budu pamatovat manželův výraz, když se tu novinku dozvěděl. Dokonalé a až příliš pomíjivé štěstí.

Že je třeba se obávat jsem tak nějak instinktivně cítila hned. Nechtěla jsem hned všude křičet do světa, že se to stalo, vědoma si křehkosti prvních tří měsíců. Než jsem v ruce držela výsledky prvotrimestrálního screeningu, nebyla jsem vůbec schopná se naplno radovat. Ale výsledky mluvily jasně — naše dítě je zdravé, silné a pravděpodobnost vývojových vad byla 1:20000. A tak mohla konečně naše radostná zpráva mezi lidi. Zhruba v té samé době přišly poprvé těhotenské nevolnosti a udeřily mě silou, kterou jsem vlastně ani nečekala. Kontrola u doktorky proběhla, možná mě mělo varovat zmatené: "Není obvyklé, aby přišly takhle pozdě, napadá mě pár příčin." Jednou z těch příčin by bylo vícečetné těhotenství, které se ovšem za pár chvil nepotvrdilo. Doktorka sama byla nesvá, ale vše bylo normální a víc jsme do toho neryly.
Teď o měsíc a hodně moc chytrých článků později vím, že to mělo být varování. Pokud nevolnosti nepřijdou hned, neměly by se po 12. týdnu objevit. Dnes už vím, že nejpravděpodobnější příčinou byla plodová voda. Od 12. týdne je ve vodě přítomná i močovina plodu a pokud je něco špatně s plodem, může se to projevit právě nevolnostmi matky. Může... a navíc to vím až teď. V té době to prostě byla naprosto normální těhotenská nevolnost, kterou už jsem nezvládala kombinovat s prací a musela jsem ležící a blející zůstat doma.

A pak tjadá, měsíc byl pryč, mně bylo dobře a 10. 3. byl naprosto nádherný jarní den. Byli jsme hrozně nabití energií slunce a jara, byli jsme se projít a protože do plesu zbývaly už jen 4 dny, konečně jsme mužovi koupili krásnou novou košili. Doma jsme měli v plánu spoustu krásných věcí, manžel si hned zkoušel, jak se nový kus oděvu hodí k jeho obleku, já vlezla do sprchy...
Dodnes to vidím jako zpomalený film. Vylezla jsem z vany, dveře do koupelny byly otevřené, abych viděla na svého manekýna, zrovna se tam vázal s kravatou u zrcadla... a pak jsem se otočila a uviděla několik kaluží krve, jak se za mnou táhly, a další, ve které jsem stála. Začala jsem křičet. Pak se svět rozběhl normální rychlostí, pořád jsem ještě cítila poslední kapku naděje v tom, že příčinou krvácení je moje vlastní nešikovnost a při holení jsem se nějak blbě řízla do třísla. Muž ze sebe shazoval oblek (na můj výslovný pokyn) a já jsem bohužel zjistila krutou pravdu. Krev mi masivně odkapávala z útrob a v tom okamžiku jsem byla přesvědčená o tom, že jsem potratila.

Nevím, co se dělo dál, snažila jsem se ze sebe smýt krev a pak už jsem jenom hrozně zmateně odpovídala záchranáři, který mě přijel vyzvednout. Moje cesta za třináctidenním bojem o dva životy začala 17:56 10. 3. 2018.

Error

default userpic

Your IP address will be recorded 

When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.