Co bylo a co není? - část 2.

Být v nemocnici je hrozně zvláštní. Vytrhnou vás z reality a položí do chráněného umělého prostředí, co tak podivně čpí desinfekcí, nikdo se na nic neptá... Na ambulanci jsme přijeli hrozně rychle, nevím, jak mám poděkovat oběma zdravotníkům, že pochopili, že nejsme vlastníky auta, a tudíž by pro muže bylo obtížné dostávat se za mnou, a vzali ho s sebou.
Příjem proběhl, ze mě pořád tekla neskutečná kvanta krve a nevěděla jsem, co se děje. Na ultrazvuku se ukázal obří hematom, tehdy větší než samotné dítě, ovšem potomek si v klidu žil ve své bublině a o ničem nevěděl. Lékařka nebyla úplně optimistická, snažila se mi vysvětlit, že sraženina je opravdu velká a krvácení rovněž, ale že tu pro mě udělají maximum. Vítek seděl v čekárně, a když ho pustili za mnou, protože jsem nebyla schopná vyplňovat papíry, pořád mě uklidňoval. Hospitalizace na lůžku byla stanovená minimálně do pondělí, přijeli jsme úplně nevybavení, takže musel domů, aby mi vybavil tašku. Nejdebilnější na celém tom všem byl fakt, že celá Bulovka byla v karanténě kvůli chřipce, takže vlastně kontakt měl oficiálně probíhat pouze prostřednictvím sestry.
Naštěstí i sestřičky chápaly situaci, a když přišel s oblečením a jinými věcmi na můj víkendový pobyt, nechaly ho u mě asi 15 minut, aby mě mohl znovu a opakovaně uklidnit a aspoň se trochu pořádně rozloučit.

Čekání do pondělí mi přišlo naprosto nekonečné, opakovaně jsem krvácela i přes silné dávky léků, v ruce jsem měla zabodnutou kanylu, z čehož mi jednak bylo neustále špatně, jednak to byla pravá a já si nemohla ani pořádně čistit zuby, a pořád jsem podléhala návalům pláče. Největší problém byl hlavně v tom, že lékař přijde jednou v sedm večer, jednou v sedm ráno, nic kloudného kromě "klid, ležet a být v pohodě" vám neřekne.
Všechno, co se mi dělo, mi přišlo opakovaně ponižující a narušování mojí intimní zóny mě uvádělo do opakovaných stavů úzkosti. Stačí, že pokoj sdílíte s úplně cizí osobou a o koupelnu se dělíte s dalšími pěti. Každou chvíli přišla sestra a kontrolovala mi vložku, pořád se mi někdo šťoural v žílách a jiný se do mě zase snažil nacpat jídlo. O nemocniční stravě se asi už napsaly kilometry, ale můj problém nebyl v tom, že by mi nechutnalo (ale ty kila vepřovýho teda opravdu ne), ale měla jsem ze stresu tak stažený žaludek, že jsem prostě nedokázala skoro jíst. A pokud ano, většinou jsem to v sobě neudržela moc dlouho.
V pondělí mi byl pobyt prodloužen alespoň do konce týdne, konečně jsem přestávala krváce v masivním měřítku a Vítek za mnou zase asi na 15 minut mohl přijet a vybavit mě větším množstvím věcí. Snažila jsem se spát, jak nejčastěji jsem mohla, a v mezičasech poslouchat Cimrmany. 

Ve středu přišel nejoptimističtější den mé izolace. Krvácení ustalo. Ultrazvuk, který jsem si vlastně asi vyplakala, jasně poukázal na zmenšení obří sraženiny cca o centimetr, což není mnoho, ale prokazatelně mizela. Děťátko živé, pohyblivé, srdíčko na 160. Večer přišly další záplavy úzkosti, protože jsem přišla o maturitní ples.
Možná to teď v porovnání s tím vším bude znít malicherně, ale hrozně, hrozně moc mě sere, že jsem o tohle přišla. Čekám na tuhle příležitost deset let. Nikdy jsem neměla třídu tak dlouho, abych je mohla jako třídní uvádět na plese. A tenhle měl být konečně můj. Přijde mi, že mi ho někdo prostě ukradl. Vítek udělal, co mohl, je úžasné, že za mě mohl zastoupit někdo takhle blízký, ale... vidím fotky, na kterých nejsem a vím, že jsem tam měla být. Obklopená svými tučňáky a princeznami, chtěla jsem mít památku na tenhle večer. Místo toho mám jenom fotku, na které prostě vedle svého manžela vidím to prázdné místo, na kterém jsem toužila být.
V tu chvíli jsem věděla, že pokud je ležení cena za to, že zachráním naše dítě, budu ležet třeba i hlavou dolu, a zlobila jsem se na sebe, že mi tak moc záleží na nějakém "večírku". Teď, když vím, že jsem se už v tu chvíli snažila vést naprosto marný boj, mě to štve ještě víc.

Jelikož ve čtvrtek směla zase proběhnout krátká návštěva, řešili jsme i plány na víkend, který podle zpráv lékařů mohl už potenciálně proběhnout doma. A hlavně přišla obrovská růžová kytice, která mi dodávala strašně moc síly a naděje. Sestra rozhodla, že už v ruce nebude potřeba kanyla a konečně jsem se mohla umýt, učesat a připadala jsem si jako člověk.

A od této chvíle bude už vlastně jenom samé ouvej.

V pátek se na ultrazvuku opět objevil obří hematom. Zmenšoval se pomaleji, než by měl, takže bylo jasné, že o víkendu domů nepůjdu. A ve čtyři ráno mi praskla voda. Nejdřív jsem nechápala, co se děje, myslela jsem, že je to zase silné krvácení. Cítila jsem mokro, doplazila jsem se na záchod a zmateně jsem koukala na vložku, která byla sice mokrá, ale rozhodně ne zakrvácená. Vyhodila jsem ji a šla si lehnout. Víte, jak myšlenky občas dorazí později, že? Jakmile jsem si lehla, polilo mě studený vedro, protože mi docvaklo, co to vlastně bylo. Rychle jsem ji šla zase vylovit (naštěstí byl koš úplně prázdný) a zvonila na sestru. Za chvíli se bohužel vrátila přesně z tou zprávou, kterou jsem nechtěla slyšet.
Plačící a na pokraji hysterie mě odvezla na ambulanci, kde měla naštěstí pro mě službu nejkompetentnější ze všech lékařek, které měly kolem mě službu. Okamžitě mně udělala ultrazvuk, potvrdila únik cca poloviny obsahu plodového váčku a zároveň zcela běžnou srdeční činnost i projevy dítěte. Snažila se mi dát naději, byť byla malá, ale i úniky plodové vody nejsou zase něco tak neobvyklého a rozhodně nemusejí být fatální.
Znovu jsem dostala kapačku, k běžné sadě léku přibyly léky na uklidnění (zabírají, btw) a já jsem zoufale psala manželovi, že máme problém, ať se připraví na nejhorší. 

V půl deváté ráno jsem volala své tchyni, aby mi pomohla, zašla k nám domů, probudila ho a dala mi ho k telefonu. Bylo mi jasné, že okamžitě pochopila, že se stalo něco hodně špatného. Držela ho za ruku, když jsem mu říkala, co se stalo. K mému překvapení se síla mého milovaného manžela opět projevila způsobem nečekaným. Téměř okamžitě si našel, co dopomáhá doplňování plodové vody, přinesl mi košíček jahod a čerstvou šťávu z melounů, abych se zavodnila; znovu mě držel za ruku a znovu mi říkal, že se to určitě povede.
Bohužel situace se v noci opakovala a prcek přišel o další vodní díl. Odběry krve potvrdily, že v těle už mám asi solidně rozjetý zánět, stoupala mi teplota a okamžitě jsem dostala penicilin. V neděli ráno bylo všechno zoufalé, nezabíral mi už ani neurol a kohosi z personálu napadlo, že nepřítomnost nemocničního terapeuta by mi mohl vynahradit kaplan, kdybych měla zájem.

V časném odpoledni se mnou soukromě pohovořil kaplan a pomohl mi se dvěma důležitými věcmi. Připravil mě na nejhorší, protože i když je tu pro člověka naděje, musí být připravený, vyprávěl mi o světici, která uměla mluvit se svými nenarozenými bratry, kteří se i tak dostali do nebe, a urovnala jsem si díky němu, co pro mě jako matku a člověka bude důležité, abych se s dítětem mohla rozloučit.
Byla jsem pevně rozhodnutá, že vydržím až do konce, dám synovi (prostě jsem to věděla) šanci vybojovat si život až do poslední kapky. 

Ale... pondělí přineslo další komplikace, opět mi unikla voda a nenarozenec už byl víceméně na suchu. Zánět mi opět víc zasáhl tělo, teplota stoupala a já jsem pochopila, co mi unikalo celou dobu. Že kromě života našeho dítěte musím taky dbát na ten svůj, na který jsem poněkud pozapomněla. Na úterý jsme si domluvili s Vítkem konzultaci s ošetřující lékařkou. Postavila nás velmi klidně před fakta, zodpovídala všechny naše dotazy ohledně detailů všech procesů, potenciálních rizik a úplně všeho. Šance na záchranu prcka už nebyla. Rozhodla jsem se pomoct aspoň sama sobě a s naprosto rozervaným srdcem jsem podepsala velké kvantum papírů, ve kterých jsem žádala o umělé ukončení těhotenství.

Příroda se ovšem rozhodla mi alespoň tenhle okamžik ulehčit. Myšlenka, že jsem dovolila zabít vlastní dítě, se nemůže nikam vloudit, protože večer na posledním ultrazvuku neměl náš maličký už skoro žádný puls. 

Samotný proces ukončení těhotenství v 16. týdnu je velmi debilní, anžto už je moc velké na chirurgicky provedený zákrok a musí se opravdu porodit. Okamžitě po našem rozhodnutí jsem dostala samostatný pokoj, abych měla klid a aby se mnou mohl být Vítek celý následující den. 

Error

default userpic

Your IP address will be recorded 

When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.