Co bylo a co není? - část 3.

Probudila jsem se 21. 3., slunce se pomalu klubalo nad Vltavu a Libeňský most se mi opět objevil ve výhledu. Byla jsem hrozně unavená. Na těle mi začala docházet místa, do kterých by se ještě dala píchnout kapačka, protože kanyly se mi po pár dávkách ucpávaly a musely být neustále přepichovány jinam. Přišel poslední odběr krve, poslední vizita a podle domluvy i můj manžel.
V devět ráno jsem dostala první vyvolávací tabletu a začalo nekonečné čekání. Za pár minut mě začala bolet záda, což jsem připisovala dlouhému ležení. Minuty utíkaly a Vítek se ujal své role a bavil mě. Když se mě sestra ptala, jestli nechci nějaké léky na uklidnění, chytila jsem ho za ruku, že moje léky sedí hned vedle mě.

Vleklo se to pomalu, záda bolela víc a víc a kolem poledne jsme se na chvíli rozloučili. Pokusila jsem se spát, zatímco muž si šel někam ulovit potravu. Docela se mi i dařilo se prospat, venku pořád svítilo slunce a dostali jsme i pokyn ku krátké procházce na terase. Kříž mě bolel, různě jsem se prohýbala, dostala jsem i masáž, ale moc to nepomáhalo. Jelikož už jsem teď moudřejší, vím, že už od rána se o mě pokoušely porodní bolesti a že patřím k těm málo procentům matek, které budou bolet záda. Ale to vím zase až teď.

Měla jsem nařízeno, abych zůstala bez jídla od okamžiku nástupu porodních stahů, jelikož se počítalo s tím, že po porodu půjdu ještě na revizi dělohy, kterážto se dělá pod narkózou. V pět mi přinesli poslední jídlo, o které jsme se podělili, za chvíli jsem dostala třetí dávku vyvolávací látky... a pak to přišlo. Kolem půl sedmé začaly bolesti zesilovat a pochopila jsem, že už to jsou ty porodní. Začala se o mě starat porodní asistentka a zaúkolovala nás, abychom volali při každé náhlé změně. Příšerně mě bolela hlava a Vítek mi pomáhal chladit čelo ručníkem. Nevěděla jsem, jak poznám, že začal samotný porod, nicméně asistentka prohlásila, že si můžu být naprosto jistá, že až to přijde, budu to vědět.

Obdivuju všechny z vás, které to mají za sebou, protože jsem si prošla odpornou beta-verzí a netuším, jak zvládnu celý proces s větším dítětem a mnohem delší dobu. Ale bolí to naprosto odporně a stejně, jen je to kratší. Vítek mi držel ruku, pomáhal mi dýchat a uklidňoval mě tak, jako by už odrodil zástupy. Počítali jsme vteřiny mezi stahy, začala jsem škemrat o drogy, nicméně jsem si o ně řekla pozdě, takže jsem si to užila s hodně přirozeným vnímáním (poučení pro příště — jakmile to začne připomínat silnější menstruaci, bodat, bodat, bodat a nechat se sjet!!!). Nejdřív jsem se snažila vší té bolesti a procesům bránit, hodně jsem stahovala pánev a svírala nohy, než mi došlo, že je to nesmysl, protože já přece chci, aby něco šlo ven, tak proč to híml držím. Tak jsem povolila a začala rodit. Vítek zavolal sestru, já už bolestí začala křičet, myslela jsem, že mi upadnou záda.  Asistentka byla úžasná a pomohla mi pochopit, že i když jsou stahy odporně bolestivý, nesmí se jim poddávat a trpět, ale musí se jim naproti. Rozumím tomu, že po tři čtvrtě hodině je to snazší než po osmnácti hodinách bolestí, ale možná jsem dostala jedinečnou příležitost pochopit svoje tělo. V půl deváté se narodil náš spící syn. Nechtěli jsme ho vidět, ale nechali jsme si zjistit pohlaví. Je zvláštní, jak intuice fungovala, věděla jsem, že je to kluk.
Bolesti trochu polevily, ale stahy pokračovaly, tak jsem zkusila znovu tlačit. Vítek mě hlídal a nejprve jsme konečně viděli příčinu všech problémů — zhruba půl hodiny po synkovi vyšel hematom. Stále byl větší než dítě a dostat ho ven bylo víceméně stejně nepříjemný. Mezitím se hledal lékař, který by provedl revizi dělohy, ale chyběl anesteziolog, takže plánovaná operace se chystala až na 11 večer. Vítek byl stále se mnou a dovolili mu, aby zůstal, než půjdu na sál. Nicméně deset minut po hematomu zase přišly stahy a vyšla placenta i se zbytky pupeční šňůry. Jelikož se stále čekalo na zákrok, přišlo zajímavé rozhodnutí. Místo narkózy kontrola na ultrazvuku, jestli je všechno venku. Hodně jsem krvácela a měla jsem naprosto paranoidní pocit viny, že zamažu lehátka a nástroje (ano, konečně začaly zabírat oblbováky), ale vyšetření ukázalo, že až na sraženinu je dutina prázdná. Vítek konečně mohl domů, já jsem dostala kapačku a usnula.

V tu chvíli mi jednak pomohly léky, jednak asi nějak zajímavě fungovala příroda. Já vím, jak hrozně to celé bolelo. Bylo to příšerné a nikdy mě nic tak kurevsky nebolelo. Ale nejsem si schopná fyzicky vybavit, jaký to byl pocit. Jako by se něco snažilo ženy chránit a dovolit tak, aby to byly ochotné zkusit ještě jednou. Nevím, jaké zkušenosti mají jiné z vás, ale přijde mi to vlastně hodně úlevné, jestli to tak opravdu funguje.
Ovšem ráno odezněly léky a já jsem plakala a plakala. Cítila jsem se neskutečně prázdná. Pohled na slehlé bříško mi naháněl strach. Navíc se ještě čekalo na další UZV a pořád mi hrozila operativní revize. Nemá cenu ptát se proč, ale já jsem ten zákrok zoufale nechtěla podstoupit. Vím, že je to naprostá rutina. Pět minut čištění, odsátí a dvě hodiny probouzení z narkózy. Ale pokud mě všechno opustilo přirozenou cestou, nechtěla jsem, aby se ve mně někdo šťoural vysavačem.
V devět mě opět přijel povzbudit manžel a čekali jsme na resumé. Čekali jsme a zase čekali, teprve v jedenáct mě vzali na velký ultrazvuk, kde mě vyšetřoval samotný primář kliniky (se divim). V děloze zůstaly dvě sraženiny a doktor doporučil zákrok podstoupit. Byli jsme s Vítkem dost zoufalí, protože to zase znamenalo další čekání a odkládání návratu domů. V poledne se přiřítila doktorka a sdělila nám, že ošetřující lékařka rozhodla, že revize nebude.
Za půl hodiny mi přinesli papíry a já jsem seděla v taxíku na cestu domů. Další tři dny jsem prospala, zachumlaná u manžela, kterýho jsem ze spaní odmítala pustit.

Doma jsme byli v péči mojí maminky, takže jsme se nemuseli řešit vaření, úklid a ty úplně běžné starosti. Ve středu jsem zkusila strávit pár minut v práci, jelikož se konalo školní focení. Po tom všem jsem se chtěla aspoň vyfotit s těmi, na nichž mi záleží, ale bála jsem se, že se sesypu jako domeček z karet. A víte, že se to nestalo? Přišla jsem, bledá a rozklepaná, mezi svoje svěřence a viděla jsem, jakou mají radost. Spontánně mě i pár z nich objalo a měli pro mě připravenou kytici jarních květin. Dostala jsem od nich pořádnou dávku energie a chuti pokračovat dál.

Error

default userpic

Your IP address will be recorded 

When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.