V rámci toho všeho jsem se rozhodla, že musím z toho všeho vytáhnout vše dobré. Co mi to přineslo? Čtyři měsíce po svatbě jsme zjistili, jak silné je naše manželství a že to klišé "v dobrém i zlém" dokážeme zvládnout. Taky jsem zjistila, že přes všechny obavy o vlastním mateřství, budu nejenom schopná, ale i hodně silná matka.
Můj táta se po třiceti letech znovu choval jako táta, a když přijel na návštěvu, udělal něco, co je prostě úžasný. Objal mě, řekl, že je dobře, že jsem v pořádku, a dal mi balík plný náušnic.
Od té chvíle se tak nějak potácím ve chvílích racionálního uvažování, kdy vím, že je to bolestná ztráta, ale nikoliv tragická, a záchvaty pláče a pocity křivdy, protože mám pocit, že my dva si nezasloužíme prožívat tohle...
Včera jsem byla na dvou kontrolách, UZV potvrdil, že se čistím a hojím a brzy budu v pořádku. Na gynekologii mi dodala trochu optimismu do života doktorka, která mi naprosto na férovku řekla, že mám plakat a nechat to bolet, ale že to přejde, a protože mě zná a vím, že jsem silná a zdravá, nebude dlouho trvat, než budeme mít další dítě. Až skončí šestinedělí, provede se mnou vyšetření a doporučí nám dobu, kdy znovu plodit. A prý díky tomu, že neproběhla revize, budu mnohem rychleji v přirozeném stavu, takže třeba i červen už přichází zcela reálně v úvahu.
A co mě ještě čeká? Pět týdnů hojení všech částí těla, odplavování hormonů a taky terapie, která by nám měla pomoct najít cestu tím nejtěžším. Pět týdnů nemocenské a pak návrat rovnou k maturitám. Fakt, že mám i nějaký pracovní cíl, mi dodává sílu. Raději bych ležela doma s rostoucím pupkem, ale faktem je, že možnost dotáhnout to se třídou do konce je opravdu solidní náplast.
Chci poděkovat vám všem, kteří jste na nás mysleli a modlili se. Vytrvejte a pokračujte, téměř fyzicky tu vaši sílu cítím. A slibuju, že jakmile se znovu dočkáme nadějného stavu, budu to s vámi sdílet.
Vím, že to s Vítkem zvládneme. Ale asi to chvíli potrvá.
