Slunce svítilo, přesto jsem mohla venku chodit bez slunečních brýlí. Vítr čechral vlasy, objímal tělo poprvé ukryté v mikině. Vzduch už voněl podzimem a nebesa, byť modrá, měla v sobě už onen chladný nádech. V jednom místě jsem otočila hlavu. Zelená je sice stále ještě dominující barva přírody, ale už tomu tak dlouho nebude. A vítr mi donesl vůni ohňů, z dálky doléhal zvuk sekajícího se dřeva. A do ucha mi tiše zněl Karel Kryl a jeho Děkuji. Jak nádhreně mi bylo. A když člověk zavřel oči, dostavil se i onen dotek, který je tak nádherný, ale který není jen tak k mání...
Bylo mi blaženě.
Miluju podzim.
♥