Moje matka po deseti letech od téhle krásné dovolené pořád s leskem v očích vzpomíná na adventní čas, který strávili na ostrově věčného jara. A ve své podstatě ani moc nevytáhli paty z města, jenom si tak chodili po okolí a jednou si udělali výlet do Funchalu a tropické zahrady. Viděla jsem fotky a ano, bylo to krásné, ale proč jí to do teď svírá srdce, jsem pochopila až nyní.
Seznam věcí, které mě fascinují na Madeiře je zatraceně dlouhý a moje myšlenky nemají vždycky tendenci se chovat vzorně a ukázněně, ale pokusím se je systematizovat.
Počasí
Celý ostrov má něco kolem 55 kilometrů na délku a v nejširším místě odděluje obě pobřeží něco kolem 22 kilometrů. Terén se od pobřeží prudce zvedá k vrcholům hor, které mají přes 1800 metrů a jednotlivé obydlené zátoky jsou oddělené poměrně vysokými útesy. Z toho plyne několik fascinujících jevů. 1. V jednom okamžiku může být na tomhle ostrově až 22 různých typů počasí. Každá zátočina má vlastní mikroklima a totéž platí i o každých cca 100 metrech nadmořské výšky. Takže... je vám horko? Vyjeďte o půl kilometru výš a teplota klesne o deset stupňů.
2. To, že u vás prší, neznamená ani náhodou, že prší i ve vaší cílové destinaci. 3. Sever, jih, východ a západ má úplně jinou vegetaci a živočichy. 4. Klima je stabilní nejenom po celý rok, ale poslední sto tisíc let. V létě je tam sice tepleji. Ale jenom na pobřeží. A jenom jediný měsíc v roce tam téměř neprší — v červenci.
Vegetace
V Atlantiku se zachovala prapodivná geobotanická záležitost jménem Makaronésie. Přiznávám se, že jsem o ní slyšela poprvé, ale třeba jste o ní už slyšeli. Azorské ostrovy, Madeirské souostroví, Kanárské ostrovy a Kapverdy vykazují zcela výjimečné geologické a botanické jevy, snad patří ke společnému celku, který před vystoupáním mořské hladiny býval nějak zásadněji propojen. Na všech se zachoval původní třetihorní les, nicméně kromě Madeiry vesměs jenom v reliktech. Na Madeiře se zachoval na 40 % plochy ostrova, což z tohoto zázraku činí zázrak ještě větší.
Co tedy přesně na Madeiře roste? Původní porost tvoří vavřínové a vřesové lesy s doplňkem stromového kapradí. Podle toho, v jakém poměru v lese rostou tvoří buď mlžný nebo deštný prales. Kromě původních druhů sem člověk samozřejmě buď záměrně nebo omylem navozil spoustu dalších, ale většina z nich tu prodělala prapodivný proces. Pampelišky se rozrůstají jako křoviska do výšky dvou metrů, borůvkové keře mají něco přes metr a půl. Konvalinkové květiny se na nic neptaly a staly se z nich stromy. K tomu všemu si připojte dovezené eukalypty, hortenzie a africké lilie a všechno to tam tak voní!
Oceán
Jsem prostý suchozemec. A Středoevropan k tomu. Moře jsem viděla, na Kanárech jsem byla, ale takovýhle oceán, ten jsem ještě neviděla. Kromě hlubokých údolí je vidět vlastně odevšad, je nekonečný a neskutečně modrý. Každé ráno byl trochu jiný, vzduch se mísil se solí a prostupoval všechno okolo. Sledovala jsem ho ráno u snídaně, večer mě kolébal zvuk vln. Ještě nikde nebyl blízko mě oceán tak ničím nespoutaný jako tady.
Lidé
Madeiřané jsou jako většina Portugalců milí a srdeční lidé. Kvůli několika kolonizačním a emigračním vlnám umí téměř každý ostrovan anglicky a francouzsky, kvůli zazobaným turistům i docela obstojně německy. Život tady nikdy nebyl jednoduchý a na lidech je tady znát, že jsou skromní a vděční. Turisté nejsou pořád ještě zdroj obživy, ale nástroj, kterému ukazují krásu svého domova. Úsměvy tu nejsou falešné a ramena tu rodilým Madeiřanům rostou zatraceně široká. Z té přírodní krásy si vykupují obživu jenom tvrdou prací a vědí, že když ji dělat přestanou, příroda si vše vezme zase zpět.
I když jsou jednotlivá místa oddělená útesy, vlastně se tu téměř všichni znají, jsou si nějak příbuzní a nebo alespoň známí příbuzných. Proto je tu kriminalita téměř na nule. Když někdo něco provedl, za pár chvil to vědělo celé město a za týden celý ostrov.
I turisté jsou tu jiní. Ano, narazíte tady na neználky, kteří přijeli za zvučným jménem, kterým se budou chlubit známým, a přitom proleží u bazénu všechny okamžiky, které by mohli strávit v něčem krásnějším. Ale většina turistů je tady jiná. Pohání je touha poznávat, objevovat, zkoušet a zažít neznámé, jsou tu lidé připravení na těžké výstupy i sestupy, mořští vlci i zvědaví geobotanici. Ti všichni tudy kráčí s užaslýma očima.
A já bych si chtěla ten úžas někam uložit a vzpomenout si, když si budu myslet, že svět je ošklivé místo. Protože není. Ne, dokud existují místa jako tohle.
