spiritofdream 😊good ve mlýně

Jedno dekádové bilancování aneb jak to, že už sakra bude rok 2020

Díky inspiraci od certisko mi došlo, že mám za sebou další časovou desetiletku a že stejně jako soudruhů, ani ta moje neběžela přesně podle plánu. A přitom to byla jedna hodně důležitá dekáda mého života. 

Začneme prosincem roku 2009, kdy jsem neměla zrovna nejklidnější Vánoce, protože hned 6. 1. 2010 mě čekaly závěrečné státnice. A světe div se, ten rok 2010 byl tím pomyslným krokem do mojí doopravdické dospělosti, protože jsem definitivně přestala být studující a stala se ze mě pracující osoba. Moje pracovní začátky byly hodně brutální. Skoro jsem to vytěsnila, ale práce na soukromé střední škole pro mě byla hodně klíčová. Od téhle naprosto příšerné pracovní zkušenosti už si nikdy doopravdy nestěžuju na zaměstnání, protože vím, jak hrozné to taky může být jinde.
Ta práce v Bohnicích mi přinesla několik dobrých věcí — setkali jsme se Solastem a na dlouhý roky to byl klíčový muž mojí existence, pracovně jsem hodně rychle musela vyzrát a došlo mi, že nemůžu už nadále bydlet u rodičů, protože mi přijde absurdní sypat jim 5 tisíc jako příspěvek za nájem a jídlo a zároveň neustále poslouchat, že mám v pokojíčku nepořádek, nepomáhám mámě s úklidem a domů chodím pozdě.
A tak se rok 2010 stal i prvním rokem mého samostatného bydlení. Tehdy jsem myslela, že mám po svém boku lásku svého života a že se nějak protlučeme. A skončily jsme v polosklepním bytě na nábřeží, kde nám auta jezdila imrvére podél našich životů, a najednou to začalo být nějaký těžký. Ve sklepě jsme vydržely rok, pak se nám poštěstilo zaparkovat se na Letné.
V roce 2011 jsem poprvé jela na FFko jako přednášející, potkala jsem pár super lidí, začala nosit oblečení z Gangy a dostala svoje první a poslední neštovice. Doteď si pamatuju, jak jsem ležela ještě tehdá ve sklepě na gauči, úplně zmámená z probdělé noci, Dang jezdila na Letnou malovat a zařizovat, a mně bylo příšerně. A stejně jsem to nakonec byla já, kdo zařídil stěhováky a s pomalu zasychajícíma flekama organizoval přesun nábytku.  Taky už jsem byla v úplně jiné práci, která, jak se později ukázalo, mi přinesla do života další neuvěřitelně fajn lidičky, hlavně Šmeldu. Kdo mohl tušit, že ten čtrnáctiletý kluk bude za deset let můj zcela neocenitelný kamarád a kolega?
Dvanáctý rok nového století byl pro mě rokem mnoha životních průserů, ale slíbila jsem si, že na ně zapomenu, a budu myslet jenom na to krásné — na svou první svatbu. Doteď si myslím, že to byla moc pěkná událost, taková, jakou jsem ji tehdy chtěla mít, se vším tím romantickým břečťanem, přáteli a křečovitými úsměvy mých rodičů. Škoda, že jsem tehdy víc neposlouchala instinkt, který už tehdy opatrně pípal, že je to jenom slepá cesta k získání jakési pomyslné jistoty.
Bohužel to byl také rok, kdy mi lékaři sdělili tehdy i teď krutou zprávu: pravděpodobně nebudu schopná mít děti a začala dlouhá a povětšinou neúspěšná hormonální terapie. Když k tomu přičtu i práci na učilišti, kterou jsem musela vzít, abych nás obě uživila, zpětně se nedivím, že do pár měsíců bylo moje romantické manželství v ha*zlu.
Naštěstí rok 2013 přinesl další nasměrování. Začala jsem pracovat na dopravce a zatím tam celkem spokojeně kotvím doteď. Kdo by to byl řekl, že ten klučina, co byl v té době v Solastově stínu, bude moje velká životní výhra.

Nejsem schopná zrekonstruovat události následujících dvou let. Asi plynuly tak nějak obyčejně, asi nejspíš klouzaly směrem k nevyhnutelnému. Vím, že proběhla FFka a léto se neslo v duchu výletu do Chudenic. Zpětně si vybavuju scénu z roku 2015, kdy jsme si daly výlet kolem Klatov (mimochodem ho hodlám někdy zopakovat) a naprosto šíleně jsme se pohádaly. Měla jsem tehdy poprvé chuť Dang vzít a fakt ji hodně silně praštit, aby si uvědomila, co udělala a řekla, a prostě jsem se na místě otočila, ztratila se jí z dohledu a zhroutila se v slzách podél zdi. Asi to byl první z mnoha kroků konce jednoho vztahu. Od té chvíle jsem od ní tak nějak začala utíkat častěji a dál.
Přelom roků 15 a 16 se nesl v duchu začínající nevěry. Tak zoufale jsem potřebovala, aby mi někdo naslouchal a rozuměl, že mi nakonec bylo jedno, že je ten někdo osmnáctiletý puberťák. Prostě tu byl, naslouchal mi  a v jeho očích jsem byla někým zcela výjimečným. Nemohla jsem tušit, že to nakonec bude on, kdo definitivně rozbije moje nefungující manželství, nicméně kdyby tu nebyl, skončilo by to kvůli někomu jinému. Jenom mě doteď mrzí, že jsem přišla o ženu kvůli někomu, koho jsem měla fakt hodně ráda, a tím pádem jsem ztratila i jeho.
Jenomže... on ten ošklivý rok 2016 nebyl ošklivý ani trochu. Utužilo se moje přátelství se Šmeldou, ukázalo se, že mám hodně dobré kamarády, a ten neviditelný kluk začínal získávat zcela reálných obrysů. Stačilo jedno léto a oba jsme s Natem tušili, že to někam povede, byť jsme se toho hodně báli. A hle, v lednu roku 2017 jsem stála u rozvodového stání a v listopadu téhož jsem se znovu vdala. 

Rok 2017 byl asi tím nejšťastnějším, protože jsem měla hrozně málo starostí. Zbavila jsem se přítěže, přestěhovali jsme se s Natem do našeho Mlýna, plánovali jsme naši malou svatbu a byli jsme třeskutě zamilovaní, navíc jsme prožili náš osobní lisabonský příběh. Fakt, že Adámek o sobě dal vědět zrovna na Vánoce 2017 byl jako trešnička tohoto nádherného roku. 

Rok 2018 byl pro mě rokem obrovské ztráty, o které už jsem psala mnoho. Ale kromě syna jsem i natrvalo ztratila Solasta, což ve výsledku bolí skoro stejně. Protože pětiměsíční zárodek je pořád jenom koncept, zatímco osm let přátelství je zcela reálná ztráta. 

A co ten poslední rok dekády? Je pro mě rokem čekání. Čekám na zázrak, změnu a nový život, který, jak se ukázalo, už v tomhle roce nepřijde. A zároveň se snažím, aby mě těšilo žít. Nádherná Madeira a další drobné radosti, které odsouvají čekání kamsi dozadu do mysli, abych se nezbláznila, jsou náplní roku 2019.
A stejně jako před deseti lety, ani letošní prosinec není klidný. V lednu mě nečeká státní zkouška, ale čeká mě IVF.

Co mi tedy těch deset let života přineslo? Na jedné straně velké ztráty, spoustu slz a trápení. Na straně druhé rozhodně dozrání do finální podoby, obrovskou pokoru před Bohem a jeho zkouškami. A nad tím vším radost. Byť to vypadá, že ty okamžiky štěstí a radosti jsou v menšině, každé ráno se můžu probudit vedle manžela, který se mnou ustál všechny velké zkoušky, dívá se na mě jako na někoho zcela výjimečného a oba pokorně čekáme, až nám ta nová dekáda přinese nový život.
Rok 2020 je pro mě tedy rokem velké naděje. 

Error

default userpic

Your IP address will be recorded 

When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.