?

Log in

No account? Create an account
 
 
05 October 2006 @ 04:58 pm
Vážka - NS fic  
...snažím se s tím nějak vyrovnat. Nejde mi to, ale snaha se cení. Kam se teď podívám, tam všude nalézám povídky věnované pro ni. Nezaspala jsem dobu? ušklíbnu se sama pro sebe a rychle tuhle myšlenku zavrhnu. Přesto jsem se právě teď, v druhé půlce tohohle kotrmelcového dne, rozhodla dát jsem jednu povídečku. Já sama k ní mám velice zvláštní vztah. Vlastě, mám ji ze všeho, co jsem kdy napsala, nejdraděj. Jestli se vám to nebude zdát, stejně moje mínění nezměníte.

A teď jeden osobní vzkaz. Sice jsi to už dávno četla a znáš to, vždyť ty i víš, že všechno, co píšu, je vlastně z velké částí hlavně pro tebe. Talí, sice se občas chovám jako on, ale nejsem to já. Já nezamykám dveře. Ty víš, co vše pro mě znamená(š), takže tady je. Online a s věnováním, které jí náleží.



Vážka
Věnováno té, kterou miluji...


Na břehu malého jezírka seděl a bezmyšlenkovitě pozoroval vodní hladinu. Jedno koleno přitažené pod bradou, špička druhé nohy vytvářela drobné vlnky, které mizely kamsi. S medově zlatými vlasy, které před chvílí uvolnil v týle ze sevření koženého řemínku, si pohrával větřík. Výraz jeho tváře poprvé po dlouhé době prozrazoval chmury. A smutek. Alek se zhluboka nadechl a znovu se poddal přívalu sžíravých myšlenek. Dneska měl Seregil zase jednu z těch svých nesnesitelných nálad. Alek byl vždy trpělivý. Ale dnes jako by neměl sílu čelit přívalu mlčení ze strany svého přítele.
Jeho oči okamžitě zaznamenaly pohyb nad vodní hladinou. Krásná vážka tančila nad tím nehybným zrcadlem, její křídla zářila všemi barvami, podle toho, jak na ně dopadaly sluneční paprsky. Alek byl oslněn. Zvláštní, dlouho jsem tu žádnou neviděl, pomyslel si. Ale vzápětí jeho výraz znovu posmutněl. On je taky taková vážka, napadlo ho okamžitě přirovnání. Ano, jistě. Vznášíš se nad hladinou, oslňuješ všechny kolem, všichni jsou tebou okouzleni. Jak dlouho ti to ovšem vydrží? Dokud nedostaneš, co chceš… Pak zmizíš při náznaku doteku. Alek byl čím dál tím naštvanější. Jak jsem skončil? Tady. Uprostřed ničeho. Ano, jistě. Jsme talímenios. Sdílíme svoje životy. Tak proč máš ve své hlavě místnost, kde pokaždé, když chci vstoupit, najdu jen zamčené dveře? Cítíš, to co říkáš, nebo je to jen jedna z tvých dalších úžasných her? Dal jsem ti vše, co mám. Svoje tělo. Svoji duši… Miluju tě… Víš, co to znamená? A víš, že je to láska tak silná, že si umím představit strávit následujících dvě stě let života s tebou… v téhle pustině? Miluješ mě…Ano, jistě. Cítím to. Tak proč mi nevěříš? Proč mlčíš… Proč neustále ulétáš, vážko? Alek přerušil svůj vnitřní monolog a konečně se nadechl. Zavřel oči a nastavil tvář příjemně zářícímu slunci. Snad na chvíli usnul, snad to byl jen zlomek vteřiny, než oči znovu otevřel. Ovšem to, co spatřil… Na otevřenou dlaň mu právě přistála ona vážka. Byla naprosto klidná. Důvěřivě rozložila svá křídla, která už nehrála oslňujícími barvami. Byla prostě taková, jaká je. Alek se bál pohnout, aby ji nevyplašil, ale zdálo se, že ho nečekaná návštěvnice nehodlá jen tak opustit. Nakonec se Alek postavil, natáhl ruku nad hladinu a jemně foukl do dlaně. Vážka zatřepetala křídly, vznesla se nad vodu, ale ještě před tím kolem Aleka několikrát zakroužila. Je přesně jako ta vážka, opakoval si znovu.

***


Dvě ruce ho pevně objaly okolo pasu. „Talí…“zašeptal mu do ucha horký dech. Alek se sice chtěl ohnat a dělat stále uraženého, ale všichni věděli, že je mizerný herec. A tak jen naklonil hlavu na stranu v očekávání polibku. „Talí…Já se ti omlouvám. Já…“pohladil ho znovu ten šeptající hlas. Slyšel dobře? Omlouvá se? „Přijímá se.“odpověděl, ovšem až po významné tiché pauze. „Ty jsi tu byl celý den?“zeptal se Seregil opíraje si hlavu o Alekovo rameno. „Potřeboval jsem najít pár odpovědí…“ Alek nespouštěl z očí vodní hladinu, ve které se zrcadlilo stmívající se nebe. „A našel jsi?“nedal se odbýt Seregil. Alek neodpovídal. Jen se pevně opřel o Seregila. Jakýsi neslyšitelný rytmus je oba ukolébal. Vypadali, jako kdyby tančili na velice pomalou hudbu. Místo odpovědi nastavil Alek ústa k polibku…

***


Kdyby sem doprostřed pustiny zavítal nějaký neznámý návštěvník, naskytl by se mu téměř neuvěřitelný výjev. Na trávě vedle malého jezírka leželi v zajetí paprsků vycházejícího slunce dva mladí muži. Provizorní přikrývka pod pláštěm jim určitě neposkytovala tolik potřebného tepla jako jejich vzájemné pevné objetí. Ten hnědovlasý měl v těžkých kadeřích sražené kapičky rosy. Ten zlatovlasý se usmíval. Snad proto, že mu na čele přistála vážka…

Tags:
 
 
Nálada: touched*loves and cries*
Poslouchám: Placebo
 
 
 
Lucie ~ Dangerous: Autumndangerouss on October 5th, 2006 05:05 pm (UTC)
Nechtěla jsem ti způsobit onen "kotrmelec", promiň...

K Vážce... *třesou se jí ruce* Děkuju...
Alice Stronghold: Polar bearspiritofdream on October 5th, 2006 06:50 pm (UTC)
Taky nesmíš být hned vztahovačná...ten kotrmelec nebyl způsoben tebou :)
Lucie ~ Dangerous: Kittiesdangerouss on October 5th, 2006 07:03 pm (UTC)
:p No dobře, ale měla jsem pádný důvod se tak domnívat.
Alice Stronghold: Polar bearspiritofdream on October 5th, 2006 07:08 pm (UTC)
Jo, to máš pravdu. Ale může za to shoda okolností, co se sesypaly jak domeček z karet. Impulz byla pedagogika :)
Lucie ~ Dangerous: Kittiesdangerouss on October 5th, 2006 07:11 pm (UTC)
Co se tam přihodilo?
Alice Strongholdspiritofdream on October 5th, 2006 07:14 pm (UTC)
Je toho moc.