Pohádky... kdo by je neměl rád, že? Potěší dospělé i děti... Jsou i takové zvláštní druhy pohádek, které nás spíše rozesmutní a přesto je musíme milovat. Mám ráda pohádky Oscara Wilda. Moc.
Nedávno se mi dostala do rukou zvláštní kniha pohádek. Syn stromu od Kateřiny Sidonové. Nejspíše hodím i doporučení na knihomol, protože opravdu stojí za pozornost.
Jako ukázku musím uvést titulní příběh. Syn stromu.



V jedné vsi žili rodiče a měli jedinou dceru. Milovala vysoký topol na hrázi rybníka. Celé dny pod ním proseděla. Dívka dospěla v ženu, ale sedávala pod stromem dál. Jednoho dne přišli dřevorubci s pilami a sekyrami. Žena před nimi padla na kolena a prosila je, aby topol ušetřili.
"Jestli porazíta topol, zemřu s ním i já," řekla.
Dřevorubci však jejích slov nedbali a strom podťali. Když se skácel k zemi, žena vykřikla a padla vedle něho. Muži vzali ženu a odnesli ji do vsi k rodičům. Nebyla mrtvá a ještě té noci porodila syna. Nad ránem zemřela.
Farář odmítl chlapce pokřtít, nemůže požehnat spojení člověka se stromem. Lidé se před chlapcem křižovali, nikdo mu nechtěl být na blízku. I babička s dědečkem se vnuka báli a nechávali ho spát ve stodole, aby jim nevnesl do stavení zlé duchy. Ani jménu mu nedali. Všichni mu říkali Syn stromu. Do školy ho nepustili. A tak se celé dny toulal po okolí. Nejlépe mu bylo na kraji lesa, na malém kopečku, odkud bylo vidět celou ves.
Jednoho dne se sedlákovi splašil býk. Běžel vesnicí a nicčil všechno, co se mu připletlo pod nohy. Lidé křičeli a prchali na všechny strany. Syn stromu zůstal klidně stát uprostřed cesty. Býk se před ním vzepjal na zadní. Sys stromu ho chytil za kruh v nozdrách a dovedl ho krotkého a poslušného zpátky do sedlákovy stáje.
Do té doby se lidé Synovi stromu vyhýbali a neměli ho rádi, ale když viděli, jakou má sílu a moc, začali se ho bát a nenáviděli ho.
Večer se shromáždili na návsi a rozhodli se, že Syna stromu z vesnice vyženou. Každý vzal do ruky žapálenou smolnou větev a tak došli až před stodolu, ve které spával.
Nejprve jen křičeli, ale když Syn stromu neodpovídal a nevycházel ven, zvolal kdosi z davu: "Není to člověk, jeho otec byl kus dřeva. Podpalme ho! Ať shoří!"
Jiný můž přiložil pochodeň k doškové střeše stodoly a po něm to udělali další a další. Brzy bala stodola v jednom ohni.
Sys stromu na to hledel z návrší u lesa, kam utekl, když zjistil, že se vesničané blíží k jeho obydlí. Díval se a po tvářích mu tekly slzy. Zvedl paže k obloze a očima objel koruny stromů nad sebou.
"Dlouho jsem se snažil být člověkem, teď chci být stromem," pronesl. Les zašuměl, jako by ho vítal.
Chlapcovy novy vrostly do země a staly se z nich kořeny, jeho tělo a hlava se proměnily v kmen a místo paží vyrašily větve. Na kraji lesa vyrostl vysoký topol.

Konec citace. Konec pohádky... Nechtěli byste se taky občas proměnit ve stromy? A víte, jak dopadla Dafné? No nic, Pohádky doporučuji, jsou tam i o něco veselejší než tahle. Ale je pravda, že zrovna Syn stromu se vás dotkne asi nejvíc... Enjoy it!