Alice Stronghold (spiritofdream) wrote,
Alice Stronghold
spiritofdream

  • Mood:
  • Music:

Vůně.

Asi jsem kreativní jen v těch nejméně vhodných okamžicích. Tedy, když absolutně nic nestíhám. Každopádně další povídka je tady. Je hodně lyrická, berte to tak trochu jako báseň v próze. Něco pro mě sice znamená, ale vy si v ní najděte, co v ní uvidíte.


Cítit vůni tvých vlasů


Každý milimetr jeho kůže vnímal elektrizující dotek. Chlad, bolest, radost, volnost. Léto již dávno řeklo své poslední slovo, zima přejala žezlo moci. Slunce vykukovalo pouze nesměle a hřálo jen pod zavřenými víčky. Přesto si vychutnával každý vjem. Ležel na chladných oblázcích. Nahý. Nohy nechal omývat vodou tak ledovou, že prsty modraly. Oči měl pevně zavřené, jako by snad nechtěl věřit tomu, co viděl. Ostatně, můžeme věřit vlastním očím? Po pěti letech, delších než celá věčnost, po dlouhých pěti letech byl poprvé svobodný. Volný, jen sám pro sebe. Tělo měl velice zubožené, ale zvyknout se dá na všechno. Tím lépe na fyzické strádání. Práce v kamenolomu ho zocelila. Nedostatek všeho ho naučil radovat se z maličkostí. Včera se brány otevřely a on se na rozklepaných nohách vydal pryč. Běžel. Snad se bál, že je to jen sen, který by ho zase mohl chytit. Za těch pět let žil jen pro své sny. Ve svých myšlenkách. Návštěvy nepovoleny, pošta cenzurovaná. Po pár měsících přestala ostatně chodit. Nikdy se nedozvěděl, že mu ji jen zabavovali. A tak běžel půl dne, ani sám nevěděl kam. V noci ulehl pod nejbližší strom. Teprve dnes ráno si uvědomil, jak blízko je moře. Až do teď ho nikdy neviděl, což mu připadalo zcela absurdní. Ale je to tak. Neviděl. Necítil. Neochutnal jeho slanou příchuť. A tak tu leží, nahý na oblázcích, s větrem v zacuchaných vlasech, s myšlenkou na prsty schované v jeho dlaních, s pocitem, že otevřel truhlu s pokladem…

…Otevřel oči, otevřel dveře. Spatřil to, co spatřil? Němý výkřik neopustil jeho rty. Ve dveřích stál jen stín toho, koho znal. Přesto vypadal silnější než dřív. A tak tam jen chvíli stáli a němě na sebe zírali. Psychologická hra na to, kdo se vydrží déle dívat a neuhnout pohledem? Ne. Ukázkový příklad překvapení. Kdo promluvil jako první? Asi nikdo. Než se stačil příchozí nadechnout, cítil pevné objetí a slzy, které mu stékaly po kůži a lechtaly za krkem. Svoje i jeho…

…Póry vdechovaly vůni a teplo ležícího těla. Vůni, kterou nikdy nezapomněl a která ho provázela celé ty roky. Jemnou, tajemně kořeněnou, něžnou. Zavřel oči a ještě jednou se nadechl. Teď už se nebude stydět. Teď už se nemusí bát. Nechce vědět, co těch pět let jeho nepřítomnosti dělal. Teď je tu. S ním. Pro něj. Jenom. Chce otevřít okno a křičet. Křičet, že je šťastný a že už mu to nikdo nepřekazí. Psát jeho jméno na sklo. Lepit portréty po zdech nádraží i paláců. Dát světu vědět, že miluje…

…Díval se na něj, jak spí. Prstem, jak nejněžněji uměl, přejížděl po jizvách, které poznamenaly ten nejpříjemnější zdroj tepla, co ležel vedle něj. Otázky mu běhaly hlavou jedna za druhou, ale výjimečně nechtěl znát odpovědi. Nebyly podstatné. Změnilo se snad úplně všechno. I atmosféra doby. Bude se chtít zase skrývat? Bude se stydět za něj a tím víc i za sebe? Žít jenom na půl? Znovu? Ne…právě je svědkem nového začátku…

…Seděli v širokém okně. Tiskli se k sobě. Dlaně je hřály. I kdyby chtěli svůj cit skrýt do malé krabičky a zamknout, nepodařilo by se jim to. Tak velkou sílu přece nelze uzamknout a skrýt.
Oba mysleli na to, jak je poznamenalo těch pět dlouhých let, delších než věčnost. Ale najednou, nic z toho, co bylo, nehrálo roli. Bylo jen teď.

A teď.
A teď.
A teď.
A další krásné okamžiky.

Třeba TEĎ.
Tags: povídky
Subscribe
  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 10 comments