?

Log in

No account? Create an account
 
 
13 November 2006 @ 08:57 pm
Školní praxe  
Víte co, škola mě poznamenala... Už dávno a už natrvalo.

Dneska jsem seděla ve třídě, sledovala a pozorovala (což je ostatně náplní mojí praxe), psala a poznámkovala a přesto... přesto jsem stihla naškrábat i něco jiného. "Povídku"
Opět taková beze zdánlivého smyslu. Teda...no je hodně abstraktní, spojená s mým pozorování a se zážitkem ze včerejší cesty domů.
Hih.



Jsou lidé, kteří si přímo libují v náhlých změnách. Řítí se z extrému do extrému, jakákoliv stabilita je začne po pár dnech nudit, mají spousty přátel, kteří jim pomáhají zahnat všednost dní. Ano, takoví lidé jsou. A přesně taková ona nebyla. Jako malá přišla o největší jistotu. O maminku. Od té doby se snažila mít život co možná bez sebemenších potíží, plný klidu a šedi. Ani dobrá, ani špatná, ani hlasitá, ani tichá. Prostě ta hodná holka, která sedávala kdesi uprostřed třídy. Kdybyste se zeptali jejích spolužáků, neřeknou vám ani, jaká je její oblíbená barva. Občas měla pocit, že si ji nikdo nevšimne, dokud je sama neosloví. A vyhovovalo jí to.
Až do okamžiku, než se stalo něco, co jí v jediném okamžiku převrátilo život naruby. Mohla by až do smrti tvrdit, že to byla pouze náhoda, ale sama věděla, že to není tak úplně pravda. Setkali jste se vy někdy s osudem?
Foukalo, vzduch byl přesycen železitou vůní, příslibem budoucího sněhu. Mohla jet domů autobusem, ale nějak se jí nechtělo. Co taky doma, že? A tak se choulila do kabátu a přitom nastavovala tvář ledovému objetí. Nikdy nikomu nepřiznala, jak moc má ráda zimu. Proč taky. Nikoho nezajímala. Nechtěla být zajímavá. Nebyla daleko od domova, zbývalo přejít přes parčík a zabočit. Ale…ano, každý čeká nějaké ale, že?… ale tiché „mňau“ ji vytrhlo z myšlenek. Otočila hlavu. Černá kočička nebojácně přišla a přitulila se k jejím nohám. Chtěla ucuknout, jenže malé roztomilé stvoření se tulilo tak pěkně, že neodolala a podrbala kočičku za oušky. Vítr zesílil, setmělo se, svět kolem přestal existovat. Čísi ruce ji objaly a ona se najednou cítila až neuvěřitelně v bezpečí. Vzhlédla a uviděla JI. Smaragdové oči, usměvavé rty a vlasy, ze kterých padaly zlaté lístky. Kdo byla?
Zavřela oči a zavrtěla hlavou. Když otevřela oči, čekal tam na ni zase normální svět. Pokrčila rameny a rozběhla se domů.

„Sedni si třeba vedle Astrid.“ Probralo ji, když zaslechla svoje jméno. Pohlédla na stupínek a… a oněměla. Na stupínku vedle učitelky stála nová spolužačka. Zelené oči ji propalovaly pohledem, ústa se smála snad ještě kouzelněji. „Tak co, už věříš na víly?“ pošeptala jí, když si sedala. Jen Astrid si všimla, jak se k podlaze v lehkých vlnkách snesl zlatý lístek…
 
 
Nálada: artisticartistic
Poslouchám: RHCP