Alice Stronghold (spiritofdream) wrote,
Alice Stronghold
spiritofdream

  • Mood:
  • Music:

Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi...

Lítala mi v hlavě, mrcha. Povídka, která si řekla o stvoření. Původní záměr byl sice poněkud odlišný, ale když člověk sedne k bílé stránce, příběh si sám řekne, jak si přeje být napsán. No a tohle z toho vzniklo.
H/D povídka. To se mi tak často nestává. Přesto je tu.
Nutno podotknout, že ani jeden z nich není můj, ale právo na to zrcadlo si nárokouju! :)))


Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi...


Viselo na zdi a bylo zdánlivě obyčejné. Žádný zlatý rám, žádné extrémně opečovávané sklo. Prostě zrcadlo. A přesto bylo jedinečné. Zkřivená realita se v něm odrážela. Měla podobu mužského (nebo ještě chlapeckého? těžko říct) hrudníku a pruhované kravaty. Zlaté pruhy házely prapodivné odlesky od celkově špatného osvětlení místnosti, dvě nervózní ruce se marně snažily vykouzlit pořádný uzel. "U Merlina, copak neumíš nic udělat pořádně?" zazněl z tmavého kouta nevrlý hlas. Ruce v zrcadle se rezignovaně svěsily. Uměl si poradit s pánem všeho zla, tak se přece nenechá porazit pitomým uzlem. Jenže z nějakého důvodu mu třesoucí se prsty odmítaly službu.
Zrcadlo dále mlčky plnilo svou funkci. Odrazilo další pár aristokraticky bledých a štíhlých prstů. Pevně uchytily oba konce vázanky a mechanicky, pohyby nacvičenými a takovými, nad kterými se nepřemýšlí, začaly vázat uzel. Pevně. Pomalu. "Prakticky bych tě měl zabít. Za to, co jsi udělal. Pomsta je totiž sladká věc. Copak se nedivíš, že jsem tě mohl odstranit už tolikrát?" Uzel se stahoval, smyčka kolem krku byla pevnější, mezera vymezující prostor pro pohodlné dýchání už pomalu zmizela. "Malfoyi, všichni dobře víme, že to neuděláš. Počkáš si na moment, kdy to bude nejvíc bolet." Uzel se zastavil. Přesně tak akorát. Dokonalý, perfektní, uhlazený. Aristokratický.
Zrcadlo v tichu dál ukazovalo pokřivený obraz reality. Ruce, které se hladově vrhly po těle toho druhého. Objetí pevné i bestiální. Kravaty, které se v zápětí v pomalých vlnovkách odporoučely k zemi. Škoda, že nemohlo i zobrazit zvuk. Slyšelo by totiž hraně ironický hlas říkat: "Pottere, proč ty vždycky zničíš to, co já stvořím s dokonalostí sobě vlastní?"
Smích, který následoval, už zůstal utajen i realitě, kterou pokřivené zrcadlo odráželo. Patřil jenom jim dvěma. Uzavřený pro ně dva. Ve zvláštní směsi nenávisti, která nezmizí, a lásky, která ji zastiňuje. Zatím.
Tags: povídky
Subscribe
  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 5 comments