Alice Stronghold (spiritofdream) wrote,
Alice Stronghold
spiritofdream

  • Mood:
  • Music:

Můj život je horší než pitomý americký film!

Kdybych to, co se mi stalo v sobotu, četla v nějaké povídce, obvinila bych autora z naprosté nevěrohodnosti, z toho, že neumí pořádně řešit psychologii postav, a navíc bych očekávala, že jeden z aktérů pronese: "To je jak z nějakýho blbýho filmu."
Vlastně bych celou tu událost mohla shrnout do věty "Bára měla zase pravdu."



Už od středy jsem pořádně nespala. Co horšího bylo, že jsem ani pořádně nejedla a při životě mě udržovalo jen ovoce a kousky čokolády. Nebylo mi dobře už když jsem ráno nasedala do vlaku, motala se mi hlava, kolena se klepala. Moje nervová soustava byla asi dost zničená. Sice to přešlo v okamžiku, kdy jsem dorazila do smogem zavaleného Ústí a mohla obejmout talí. Ale čím víc jsme se blížily k jejímu domovu, tím hůř mi bylo. Snaha bolestivě se usmívat mi asi neprošla, talí moc dobře věděla, jak se asi cítím. "Složím se, než tam dojdeme," pronesla jsem sice v žertu, ale bylo mi fakt mizerně. A tak stoupáme do druhého patra, na schodech už se zarážím protože mám před očima mžitky. Než talí odemknula, opřela jsem si čelo o chladivou zeď v poslední snaze načerpat energii před tím, co jsem byla naprosto odhodlaná udělat. Dveře se pomalu otevřely. Talí něco říkala, ale já už jí neslyšela. Zvuky, prostor, čas... světlo. To vše se najednou vytratilo. Nezbyla mi ani ta nervozita a bolest. Vzápětí už vím jen to, že slyším její hlas, který mě z dálky volá a nad sebou vidím rozmazaný flek. Její starostlivou tvář. Ano, prostě jsem sebou sekla. Přímo mezi dveřmi. Vpadla jsem do bytu ani jsem si nezula boty. Nevím, jak dlouhou dobu jsem nebyla schopná postavit se na vlastní nohy. Kolena odmítala službu ještě tak minimálně deset minut, sklenici s vodou jsem musela držet oběma rukama. Plakala jsem, protože takovouhle trapnou situaci fakt můžu způsobit jenom já.
Po chvilce snažení jsem se za pomoci dangerouss usadila na gauči a máčela koberec svými slzami. V podstatě stále nemám tušení, co se se mnou dělo, jediné, co mě uklidňovalo byl její hlas a její ruka ve vlasech....
Celá tahle lapálie však nakonec přece jenom něco vyřešila. Zjistila jsem, že nemá absolutní cenu se o něco pokoušet. Když se totiž někdo ani pořádně nezeptá, jestli je vám lépe, tak je to jasný důkaz toho, že jste mu naprosto ukradení. Fajn, neexistuju. Nevadí. Protože existence pro tohohle člověka je mi fakt úplně lhostejná. (Tak jsme si lhostejné navzájem, no... blbý je, že já tu maminku i chápu.) Takže doma se dál bude žít v napjaté atmosféře a dělat, že něco neexistuje. V létě jsem ještě mohla být milá kamarádka, ale teď jsem někdo, kdo se neumí ve svém věku ovládat a chová se jako puberťák... No a co? :)
Nezbývá mi než držet talí palce, protože ona si takovéhle zacházení nezaslouží. Tatínek pomůže, doufám.

Ale protože tohle všechno se stalo kolem poledne a celá sobota byla ještě před námi, neváhaly jsme této úžasné situace využít. To, že nemůžeme být doma nám rozhodně nezabrání být spolu. A tak jsme seděly celé odpoledne v čajovně a bylo nám nádherně. V podstatě tak nádherně, jako by nikdo jiný neexistoval. A víte co? Co je nám do ostatních lidí. A tak jsme se smály a za popíjení salepu a oříškového čaje vymýšlely jsme obsah knihy s názvem "Promiň, mami..." :D. Bylo tam teplo, přítmí a taky tam byla černá košišta. Ehm a opět jsem byla nucená konstatovat, že dělám věci, který by mě nenapadlo, že někdy udělám. Kolik poprvé spolu ještě prožijeme ;)Znáte snad krásnější chvíle? Domů jsem tentokrát jela až v osm, takže jsme měly na sebe spousty času. A tentokrát loučení proběhlo bez slz. Procházet se nočním Ústím, když lehce padá déšť a vás přitom hřeje dlaň milované bytosti... Jo, bylo mi báječně. Nakonec celé to odpoledne dalo tomu faux pas s maminkou nafrak. Jako by se snad ani nestalo. A protože se stalo, tak vím na čem jsem ;)

Je mi dobře...Doufám, že je dobře i jí.



Tichem se procházíme
mlhou roztrhanou.
V noci po špičkách
kráčíme vstříci
medovému lesnímu ránu.
A barva za barvou
stéká se do podzimního
snění...


*objímá*
Tags: lu, poezie, Ústí nad Labem, čajovny
Subscribe
  • Post a new comment

    Error

    default userpic

    Your IP address will be recorded 

    When you submit the form an invisible reCAPTCHA check will be performed.
    You must follow the Privacy Policy and Google Terms of use.
  • 12 comments