?

Log in

No account? Create an account
 
 
10 December 2006 @ 10:57 am
Můj život je horší než pitomý americký film!  
Kdybych to, co se mi stalo v sobotu, četla v nějaké povídce, obvinila bych autora z naprosté nevěrohodnosti, z toho, že neumí pořádně řešit psychologii postav, a navíc bych očekávala, že jeden z aktérů pronese: "To je jak z nějakýho blbýho filmu."
Vlastně bych celou tu událost mohla shrnout do věty "Bára měla zase pravdu."



Už od středy jsem pořádně nespala. Co horšího bylo, že jsem ani pořádně nejedla a při životě mě udržovalo jen ovoce a kousky čokolády. Nebylo mi dobře už když jsem ráno nasedala do vlaku, motala se mi hlava, kolena se klepala. Moje nervová soustava byla asi dost zničená. Sice to přešlo v okamžiku, kdy jsem dorazila do smogem zavaleného Ústí a mohla obejmout talí. Ale čím víc jsme se blížily k jejímu domovu, tím hůř mi bylo. Snaha bolestivě se usmívat mi asi neprošla, talí moc dobře věděla, jak se asi cítím. "Složím se, než tam dojdeme," pronesla jsem sice v žertu, ale bylo mi fakt mizerně. A tak stoupáme do druhého patra, na schodech už se zarážím protože mám před očima mžitky. Než talí odemknula, opřela jsem si čelo o chladivou zeď v poslední snaze načerpat energii před tím, co jsem byla naprosto odhodlaná udělat. Dveře se pomalu otevřely. Talí něco říkala, ale já už jí neslyšela. Zvuky, prostor, čas... světlo. To vše se najednou vytratilo. Nezbyla mi ani ta nervozita a bolest. Vzápětí už vím jen to, že slyším její hlas, který mě z dálky volá a nad sebou vidím rozmazaný flek. Její starostlivou tvář. Ano, prostě jsem sebou sekla. Přímo mezi dveřmi. Vpadla jsem do bytu ani jsem si nezula boty. Nevím, jak dlouhou dobu jsem nebyla schopná postavit se na vlastní nohy. Kolena odmítala službu ještě tak minimálně deset minut, sklenici s vodou jsem musela držet oběma rukama. Plakala jsem, protože takovouhle trapnou situaci fakt můžu způsobit jenom já.
Po chvilce snažení jsem se za pomoci dangerouss usadila na gauči a máčela koberec svými slzami. V podstatě stále nemám tušení, co se se mnou dělo, jediné, co mě uklidňovalo byl její hlas a její ruka ve vlasech....
Celá tahle lapálie však nakonec přece jenom něco vyřešila. Zjistila jsem, že nemá absolutní cenu se o něco pokoušet. Když se totiž někdo ani pořádně nezeptá, jestli je vám lépe, tak je to jasný důkaz toho, že jste mu naprosto ukradení. Fajn, neexistuju. Nevadí. Protože existence pro tohohle člověka je mi fakt úplně lhostejná. (Tak jsme si lhostejné navzájem, no... blbý je, že já tu maminku i chápu.) Takže doma se dál bude žít v napjaté atmosféře a dělat, že něco neexistuje. V létě jsem ještě mohla být milá kamarádka, ale teď jsem někdo, kdo se neumí ve svém věku ovládat a chová se jako puberťák... No a co? :)
Nezbývá mi než držet talí palce, protože ona si takovéhle zacházení nezaslouží. Tatínek pomůže, doufám.

Ale protože tohle všechno se stalo kolem poledne a celá sobota byla ještě před námi, neváhaly jsme této úžasné situace využít. To, že nemůžeme být doma nám rozhodně nezabrání být spolu. A tak jsme seděly celé odpoledne v čajovně a bylo nám nádherně. V podstatě tak nádherně, jako by nikdo jiný neexistoval. A víte co? Co je nám do ostatních lidí. A tak jsme se smály a za popíjení salepu a oříškového čaje vymýšlely jsme obsah knihy s názvem "Promiň, mami..." :D. Bylo tam teplo, přítmí a taky tam byla černá košišta. Ehm a opět jsem byla nucená konstatovat, že dělám věci, který by mě nenapadlo, že někdy udělám. Kolik poprvé spolu ještě prožijeme ;)Znáte snad krásnější chvíle? Domů jsem tentokrát jela až v osm, takže jsme měly na sebe spousty času. A tentokrát loučení proběhlo bez slz. Procházet se nočním Ústím, když lehce padá déšť a vás přitom hřeje dlaň milované bytosti... Jo, bylo mi báječně. Nakonec celé to odpoledne dalo tomu faux pas s maminkou nafrak. Jako by se snad ani nestalo. A protože se stalo, tak vím na čem jsem ;)

Je mi dobře...Doufám, že je dobře i jí.



Tichem se procházíme
mlhou roztrhanou.
V noci po špičkách
kráčíme vstříci
medovému lesnímu ránu.
A barva za barvou
stéká se do podzimního
snění...


*objímá*
 
 
Nálada: cynicalcynical
Poslouchám: Vypsaná fiXa
 
 
 
Lucie ~ Dangerous: Alecdangerouss on December 10th, 2006 10:13 am (UTC)
Už je.
Měla jsem o tebe včera strach. V poledne a večer, když jsi jela zpátky.
Ale odpoledne bylo jedno z nejnádhernějších. *objímá*
Alice Stronghold: Black catspiritofdream on December 10th, 2006 10:18 am (UTC)
Neboj se o mně... Jen si sem tam můžeš dělat starosti ;)
Ta příhoda v poledne...ehm, taky jsem se bála, to je fakt. A večer to bylo v pohodě. Už ve 21:25 jsem byla na Hlaváku. Jenže metro jeztilo jednou za 10 minut a dvakrát mi ujelo (C i B :D), takže než jsem se dostala domů, tak bylo tak pozdě. Doufám, že ses nebála moc. Ale psala jsem ti až z pelíšku, aby to bylo ňufavější... :)

A je dobře, že je ti dobře *objímá pevně*
Lucie ~ Dangerous: Love in the snowdangerouss on December 10th, 2006 10:24 am (UTC)
Tý jo, ten letěl! Ale odnikud nemohl odjet dřív, ne? Chm.
Řekla jsem si, že počkám do jedenácti a pak budu panikařit. Napsala jsi v půl. Chi. Ňuf.
Alice Stronghold: Black catspiritofdream on December 10th, 2006 10:30 am (UTC)
Z Kralup do Prahy to byla rychlost :))) A kdyby nestál v Holešovicích, tak jsme tam byli ještě dřív. Ale jak říkáš, dřív odjet nemohl.

Doufám, že jsi nepanikařila moc ;)
Lucie ~ Dangerous: Alecdangerouss on December 10th, 2006 10:33 am (UTC)
Košišta!!! *shining eyes*

Ne, napsala jsi ve správnou chvíli. ;)
Alice Stronghold: Black catspiritofdream on December 10th, 2006 10:35 am (UTC)
Už tu mám košištu i medvídka... ;)
My D is Not Silent.estriel on December 10th, 2006 10:22 am (UTC)
Wow, takové drama. Musela to být hrůza - dovedu si představit, žes měla nervy. Ne, vlastně nedovedu - nikdy jsem v podobné situaci nebyla.
Budu vám oběma držet palce.
Alice Stronghold: Polar bearspiritofdream on December 10th, 2006 10:29 am (UTC)
Děkuju ti moc. Podpora nikdy není na škodu. :)
A bylo to dost dramatický. Říkala jsem si, že kdybych to chtěla nahrát, tak se mi to nepovedlo takhle ;)
Ehm, no dost chabej pokus o fóry.
(Anonymous) on December 10th, 2006 01:10 pm (UTC)
Alion
Awk, důležité je, že jsi během odpoledne mohla zapomenout na celý ten dramatický zážitek. A já pevně doufám, že Ti je dnes už lépe a jsi schopna spát, jíst a přeci jen i vzpomínat :)
A věřím, že tohle období přejde, že i po kruté a chladné zimě se znovu objeví sluneční náruč.
Třeba i slepě, ale věřím ;)

Alice Stronghold: candlesspiritofdream on December 10th, 2006 06:17 pm (UTC)
Re:
Děkuju, je mi opravdu dobře. Ulevilo se mi už včera odpoledne. Spala jsem déle (šest hodin, jo!) a dokonce jsem i jedla :D

A já nemám strach ze stínů, protože znamenají, že někde blízko svítí světlo...
(Anonymous) on December 10th, 2006 04:53 pm (UTC)
Ada
Napsala jsem ti mailík...
(Posílám virtuální šimrání na zádech)
Alice Stronghold: Black catspiritofdream on December 10th, 2006 06:17 pm (UTC)
Re:
Děkuju ti moc... pomohl :)

*užívá si virtuální šimrání*