?

Log in

No account? Create an account
 
 
07 January 2007 @ 09:06 pm
Vím, kdo jsem  
Už pár dní chci něco napsat, ale vůbec se mi nedaří. Tedy, nedařilo až dodnes. Včerejší večerní online hovor s dangerouss, podivné úvahy nad jedním mladým mužem, povídka od dalšího odvážného mladého muže (na létající hrazdě). To a můj vlastní život se mi přes noc tak nějak smotali dohromady a vznikla z toho povídka.


Vím, kdo jsem
Věnováno opravdovým přátelům, ať už jsou číkoliv


Vraceli se domů a byli až podezřele mlčenliví. Neviděli se tak dlouho a měli si toho tolik co říct. Přesto jen tiše stáli vedle sebe, skoro v křečovitě uctivé vzdálenosti, a čekali, až umělý hlas oznámí jejich výstupní stanici. Tramvaj kodrcala nočním městem, plynové osvětlení vytvářelo skoro kouzelnou atmosféru. Bylo léto, vzduch byl těžký a při troše soustředění byste ho mohli i vidět. Chlad noci vůbec neměl vliv. A oni stáli, jeden vedle druhého a zírali z oken. Petr se v téměř pravidelných intervalech nadechoval, jako by chtěl říct něco osudového. Daniel mu v těch chvílích visel na rtech a pokaždé zklamaně sklopil zrak. Zase nic neřekl. A zase nic neřekne. Povzdech.

„Asi ten spacák ani nebudu potřebovat,“ zamyslel se Petr nahlas a Daniel se jeho náhlých slov skoro polekal. Už hodinu a půl neřekli ani slovo. Po tak dlouhé době si nestačili nic říct. Nebo nechtěli? Přivítání na nádraží a pak rychle, rychle, musíme to stihnout. Kvapem domů odhodit batoh, pozdravit rodiče, převléknout a zase kvapem na druhý konec města. Hlasitý koncert, kde byla slova zbytečná. Tichá tramvaj, kde se slova zdála nebezpečná.
„Nebudeš,“ přikývl Dan a pokračoval, „nebudeš, protože jsi host a jako host se vyspíš na mé poseli.“ Petr se bránil, zasypával Dana argumenty až ho nakonec umluvil. Rozprostřel si na zemi svůj spacák, ani se nepřikryl. Stulil se jako kočka a modlil se, aby usnul rychle. Ale jako již po tolikáté, ani dnes nebyly jeho modlitby vyslyšeny.
Daniel zíral na strop, který se ztrácel v noční černi. Zavíral oči, přetahoval si přes hlavu polštář, ale ani jemu nebylo dopřáno odebrat se do říše snů. Měl toho v hlavě tolik. A na srdci ještě víc. Cítil, že jeho kamarád potřebuje pomoc, jen netušil, proč si o ni neřekne. Nechce nebo to neumí?
„Petře…“ zašeptal a naklonil se přes okraj postele. I přes všudypřítomnou tmu viděl, že Petr pláče. Tiše, bez vzlyků, bez těžkého dechu. Jen po tvářích mu stékaly slzy a zanechávaly za sebou vlhké slané cestičky. Daniel sklouzl dolů a pevně ho objal. Kolébal ho v náručí, dokud všechen ten tichý a o to bolestnější pláč nezmizel.
„Děkuju.“ Petrův hlas se skoro vytratil i v nočním klidu. Ale Dan ho slyšel. A i kdyby ne, cítil ho. Dál se tam mlčky objímali na podlaze, prapodivně zamotaní do spacáku i jeden do druhého. Petr váhavě natáhl ruku. Dan neváhal a propletl své prsty s jeho. Druhá ruka zvědavě přejížděla po tváři a sušila vlhká místa.
„Můžu?“ zeptal se Petr váhavě, když jejich ústa oddělovaly centimetry a jeho ruka byla jemně usazená v Danových vlasech. „Tohle mi nevadí,“ řekl Daniel a přikývl. Jejich rty se spojily v něžném polibku. Váhavý a nezkušený polibek pomaličku přerůstal ve vášeň. Ne spalující, ale naléhavou. Ruce zkoumaly tělo toho druhého. Hlasy uvnitř hlavy se usmívaly nad tím, jak jsou si vlastně oba podobní.

Daniel otevřel oči a chvíli se bránil bolestivému přívalu světla. Vzápětí se ale usmál, když pohlédl do Petrovi spící tváře. Spal schoulený jako malé dítě, nebo jako bezbranné zvířátko. Ještě jednou ho přepadla touha po objetí. I Petr se probral a objal Daniela s úsměvem a se slovy „dobré ráno“.
Ten další den už neproběhl ve spěchu ani v mlčení. Chodili a povídali si. Daniel objímal kamaráda každou chvilku, pokaždé, když se dozvěděl jednu ze smutných pravd Petrova života. Chtěl sejmout celou tu tíhu z jeho ramen, vzít ji na sebe. Nebo alespoň polovinu, aby se Petr mohl konečně svobodně nadechnout a opřít.
„Ta noc…já…“ Petrův hlas náhle selhal.
„Byla úplně v pořádku.“ Daniel zněl pevně a rozhodně. „Nelituju toho, že jsem to udělal. A doufám, že ani ty ne.“
Něžně ho k sobě přivinul a políbil. „Tohle mi opravdu nevadí. A tys to potřeboval“
Petrovi už se zase leskly oči, ale tentokrát slzy přemohl. „Byl jsem dlouhou dobu ztracený. Nechtěl jsem být takový a prosil jsem sám sebe i Boha, aby to změnil. Ale takový jsem se narodil a jiný být nemůžu. A ani už jiný být nechci…“ hlas se mu zlomil. Daniel se nadechl, ale Petr ho zadržel a pokračoval dál. „Prošel jsem celým tím těžkým obdobím, kdy jsem nevěděl, co se to se mnou děje, sám. Dlouho jsem hledal a bylo to těžké hledání, protože mi nikdo nepomohl. Rodiče nepoznali, že jsem jiný. Nepomohli mi, protože nepoznali, že pomoc potřebuju… Ale teď je to za mnou. Hledání, strach i smutek. Vím, kdo jsem, a jsem šťastný…“ A tentokrát už slzy nezadržoval. Daniel ho objal a chtěl mu říct tisíce slov, jenže zároveň taky věděl, jak zbytečná by nyní byla všechna slova.
V objetí stáli skoro až do západu slunce. Pseudoromantika je donutila oba hlasitě se zasmát. Kývli a vydali se směrem k Danovu domovu. Litovali, že následující den už se spolu budou muset rozloučit, ale věděli, že tentokrát na další setkání nebudou čekat celé tři roky.

Petr seděl ve vlaku a pozoroval utíkající krajinu, která prozrazovala, že se zase vrací do Blbákova, jak obvyklé své univerzitní maloměsto nazýval. Do prázdného bytu. Konečně našel tu sílu a otevřel Danův lístek. „A to jsem ti slíbil, že už nebudu brečet,“ zašeptal si sám pro sebe, když dopis dočetl. Budu tu pro tebe. Jsem tvůj kamarád. Sice nic víc, ale zase ne nic míň…
Váhal, ale věděl, že když to neudělá dnes, neudělá to jindy. Danielova ruka stála hřála v jeho dlani, když vytočil známé telefonní číslo.
„Mami…tati…“
Tags:
 
 
 
(Anonymous) on January 8th, 2007 10:54 am (UTC)
Ada
Tak krásný a pravdivý, že vůbec nevím, co mám říct...Připomíná mi to příběh dvou mých dobrých kamarádů.
Díky za něj...
Alice Stronghold: Black catspiritofdream on January 8th, 2007 06:05 pm (UTC)
Re:
Trochu můj, trochu její, trochu cizí a trochu jejich. V hlavě se mi smíchalo kde co, v podstatě skutečnost, která se nestala.
Není zač, pomohl hlavně mně.