?

Log in

No account? Create an account
 
 
27 January 2007 @ 09:01 pm
Snová.  
Dnes v noci se mi zdál prapodivný sen. Prapodivně krásný a něžný, v podstatě vůbec ne podobný snům, které normálně mívám. Byl natolik okouzlující, že jsem v rámci té inspirace udělala povídku. Styl psaní je sice občas kostrbatý a zvláštní, ale chtěla jsem to napast takhle.
Takže, tady je ;)


Dívka ze sna


Kde se tu vzala? Leží na dřevěných prknech a usmívá se, jako by bylo naprosto běžné usínat v klubíčku na podlaze. Dlouhé kudrny má rozložené kolem hlavy, vypadá jako přesně naaranžovaná fotografie.A tak sladce se usmívá. Spící tanečnice? Baletka? Nebo padlý anděl?
Probírá se, vida. Nevypadá zmatená, zvláštní.
„Kde ses tu vzala, maličká?“ To byla hloupost, ptát se takhle. Je starší než já. Je vetší než já. A přesto mě ty její dětsky nevinné oči nutí ptát se zrovna tak.
„Padala jsem a vychutnávala si ten pocit, že létám, i když mi Bůh nedaroval křídla. A spadla jsem přímo sem.“ Usmívá se. Takový nesmysl a přesto jí věřím. V jejím úsměvu je opravdu cosi andělského.
„Pojď si hrát,“ zaprosí a zvedne se z podlahy. Hrát? Hrát? Rozhlížím se po starém dřevěném rozpadajícím se domě. V podlaze je víc mezer než prken, skrz stěny věčně fouká ledový vítr. Jediným kusem nábytku je stará zaprášená pohovka. Budeme si hrát?
„Máš ji!“ zašeptala mi do ucha a než jsem se nadála, tak se zvonivým smíchem utíkala pryč. Ladné pohyby tanečnice mě fascinují. A najednou cítím, že se taky směju. Je mi lehce. Ten pocit jsem neměla už několik dlouhých měsíců. Dokolečka, dokola. Smích a radost. A jako by to nadšení zachvátilo i můj starý dům. Staré fošny se znovu naplnily mízou, která zlatě a lepkavě stéká po stěnách.
A najednou mi dojde, že ona už vůbec neutíká. Sedí na staré pohovce, klátí nohama jako malá holčička.
„Pojď, pojď!“ Láká mě svým rozkošně dětským gestem.
„Mám tě!“ Přisednu si vedle ní.
Zamrká očima, po kterých by se chtěly opičit všechny panenky. Porcelánové paže mě obejmou, políbí mě. Zapomněla jsem asi dýchat. Naklání hlavu, usměje se.
„Musíme jít,“ řekne, stulí se do klubíčka a… zmizí mi.

***

Prudký nádech a vlastní tlumený výkřik mě probral ze spaní. Hřejivý pocit stále proudí mými žilami. Očekávala jsem další šedý a průměrný den, ale teď vím, že se stane něco. NĚCO! Kdo ví, třeba opravdu potkám anděla.

Tags:
 
 
Nálada: creativecreative
Poslouchám: Secret Garden
 
 
 
(Anonymous) on January 29th, 2007 12:15 pm (UTC)
Lorrain
Anděla...chtěla bych zpět svého anděla...nikdy nic víc jsem ani nechtěla. Nemusí mě střežit...jen...občas...mé štěstí...spravedlivě měřit.-)